Tíživý světe a ty prostoduchá kráso,
odhrň mé vlasy, utři mé slzy.
Foukni mi do úst něhu a pošeptej nevyřčené.
K čemu je ta lidská zloba?
Vím, že jsme v tom oba, nenávidím a miluji.
Je taková doba, říkáš a neusmíváš se.
Kolena přitisklá k hrudi, brada v dlaních.
Kdo za to může a co zmůže?
Křehkost malé dívenky přináší lásku,
tu jedinou potřebnou, tu jedinou pravou.
Bez pochyb, bez pýchy, se srdcem v dlaních.
Stejně tak lásku vidím na polích u mladých laní.
Co půdě se klaní, když sytí svůj hlad.
Jen ten chlad, co cítím, když se v noci budím.
Stejně tak k ránu, do něj mě halíš.
Jen bez těch poklon a zbytečných gest.
Rozpažíš ruce a ukážeš tisíce cest.
Tíživý světe a ty prostoduchá kráso,
odhrň mé vlasy, utři mé slzy.
Foukni mi do úst něhu a pošeptej nevyřčené.