1. ČÁST

Hmm tuhle pohodu já prostě zbožňuju, pomyslela si a zachumlala si nohy pod čistě
povlečenou a voňavou peřinu.

Napila se ze svého horkého čaje a ještě než se začetla, vložila do úst kousek hořké
čokolády, kterou ji přivezl přítel z Brna.

Potřebovala být sama. Vstřebat všechny myšlenky, bloudící po místnostech v různých
zákoutí zámku zvaného mysl. Venku bylo chmurné počasí, ale nevadilo jí, spíše
bylo jakýmsi tichým společníkem v těchto chvilkách samoty, které si tak
vychutnávala. Manžel byl v práci a dítě ve školce. A protože dnes ona do
práce nemusela, mohla si dovolit být sama s knihou od milence, kterou si
před chvílí od něj přinesla.

Zavřela oči a byla zcela tiše. Po těle jí projížděl pocit vzrušení a klín se zaplavoval
blahem.  Rty pálily, měla je nateklé a dychtivé, jak byly nasávány touhou mladého muže. Konečky prstů si po nich jemně přejela. Bylo to tak jiné, pokaždé to bylo jiné. Každý dotek, pohled, chuť i
vůně.

Muži po ní toužili, stačilo, aby se usmála. Ve společnosti vždy působila zdvořile a
šťastně. Ano šťastně, však šťastná také byla. Ale nechtěla se teď zamýšlet nad
tím, co má a co to štěstí vlastně znamená. Teď potřebovala být sama,
s rozkrokem roztouženým a tělem plným emocí.

Z čaje se kouřilo, venku dnes obzvlášť foukal silný vítr a její ruka bloudila mezi
stehny, která se otevírala a zavírala podle intenzity prožitku. Bušení srdce se
stupňovalo a pohyby střídající rychlost ji zaplňovaly nepopsatelnou rozkoší.

Netrvalo dlouho a pocítila, jak se voda vylévá z břehů a zaplavuje celou její
bytost. Stékalo jí to po prstech a tělo se konečně uvolnilo po náporu silného
orgasmu.

2. část

Vyprahlé hrdlo svlažila vychladlým čajem a otevřela první stránky knihy. Dýchla na ni
atmosféra doby, kdy sama ještě nebyla ani na světě. Potřebovala se začíst a
uniknout z tohoto světa, kterému když měla pocit, že začíná trochu
rozumět, se všechno začalo tak zamotávat a komplikovat, že sama přestávala
cítit, co je správné a co ne.

Pryč do doby před vlastním narozením a číst si řádky slov muže, který s citem a
láskou vzpomíná na doby, kdy on sám byl mladý a kdy prožíval právě takovéto
zapeklitosti a nástrahy života, jako žena čtoucí jeho myšlenky.

Nad přemítáním a uvažováním nakonec usnula. Vzbudil ji telefon, ukazující příchozí
zprávu. Psal jí on, mladík, se kterým se ráno na pár okamžiků viděla. Jediné
slovo v ní rozechvělo citlivé ženské struny. Znovu zavřela oči a další
zapípání mobilu. Tentokrát to byl její manžel, který psal, jak moc je báječná
žena a jak moc ji miluje. Usmála se a pocítila smutek ze svých činů. Ale
nechtěla nad tím přemýšlet. Vstala a šla do koupelny. Opláchla se studenou
vodou a podívala se na znavený obličej a kruhy pod očima. Zašklebila se na sebe
a přečísla si vlasy. Byly hnědé a dlouhé. Neposedné jako její duše. Rty si
přetřela leskem a oblékla si kalhoty. Už jí nebylo dvacet ani třicet. Za pár
měsíců měla oslavit čtyřicáté narozeniny. Je vůbec co slavit? Proč by měla.
Život si plyne dál, bez velkých oslav. Sedla si na balkon s výhledem do
lesů a zapálila si jointa. Jak dlouho tu ještě takto bude moci sedávat a koukat
se na stromy, jenž jí jsou tak důvěrně známé. V lesích za domem strávila
dětství.

Když byly ona i její sestra malé, chodívaly s rodiči do tohoto lesa pozorovat,
jak mladí kluci skáčou na kolech po velkých skalnatých balvanech. Cyklotrial
byl tou dobou velmi oblíbeným sportem. Ale to ona jako dítě nevnímala.
Fascinovalo ji, jak mladíci dokáží pérovat na odpruženém kole i několik vteřin,
dokud nepřeskočí na další kámen, vyrůstající ze země někde o kus dál.  Kluk, který bydlel v jejich ulici,
jmenoval se Pavel, se tomuto sportu věnoval. Byl věčně dolámaný, ale už ho roky
neviděla. Jeho máma se oběsila doma na záchodě a babička co měl, už zemřela.
Smutné osudy lidí létaly vzduchem nad smíšeným lesem, stejně jako její
pocity. 

3. část

Byl podzim, v korunách svištěl vítr a ohýbal větvě, ze kterých se sypalo barevné
lupení, dopadající na jejich zahradu. Na zahradu plnou vzpomínek, na záhonek
s jahodníky, které nikdy pořádně žádné jahody neplodily, ale přesto se tam
pokaždé nějaké našly. A jeden javorový červeno - žlutavý list dovál až k ní, ke špičce nohy. Pozorovala
jeho barvy, než ho vítr odfoukl zase jinam.

Nebyla smutná, ale ani veselá. Cítila lásku k zapadající zahradě, k tančícím
stromům ve větru, ale hlavně k domu, ve kterém vyrůstala. Stále ty samé
stěny, ale jiné příběhy v nich. Tolik už toho tento dům zažil a slyšel,
tolik křiku a smíchu, lásky a zahanbení. Křivdy i usmíření. A vše jednou
pomine, vše se rozplyne jako dnešní ráno, které strávila s mladým mužem.

Tak dlouho se znali a nikdy by jí nenapadlo, že by se jí mohl někdy dotýkat. Ano, sem tam
jí napsal, ale odbyla ho pár větami, že nemá čas, že zrovna na něčem pracuje
anebo, že je v práci. Byl tak nenápadný, tichý, nic nežádal, neprovokoval.
Jen se vždy tiše zeptal, jestli se má dobře. Nikdy nebyli velcí přátelé, ale
jejich životy se pořád tak nějak proplétaly a poslední dobou se proplétaly čím
dál víc. Tyto společné chvíle se plazily jako popínavá rostlina přichycující
své přísavky na kolmou zeď. Upevňující svou pozici a sílu. Nenápadně a pomalu,
jen tak, aby si toho ani nevšimla. A najednou? Ležela u něj v posteli a
nechávala se líbat jeho hloubkou očí, v nichž byl oheň a žár. Divokost a
nezkrotnost šelmy.

Balancovala s ním nad propastí mnohem víc, než si sama dokázala v tu chvíli
uvědomit. I když k němu nic necítila, nechávala se strhnout jeho šarmem.

Jak bláznivé a svobodomyslné. A je dobré se nechávat svázat svou starostlivostí a přemírou
strachu? Je dobré své myšlenky ukotvovat jako loď v přístavu? Být si jenom
vším jistý a nenechat se unášet vášní a životem? Jak moc až si může dovolit a
kam až zajít ve svých hrách? Ptala se sama v sobě.To nikdo neví, nikdy jí na to nikdo neodpoví.
Jediná odpověď, kterou mohla najít, bylo rozhodnutí v situaci, v jaké
se právě nacházela.

Milovala svět a svět miloval ji. Studený vzduch jí rozčechral vlasy a zabloudil pod blůzu. Chlad ji zahnal dovnitř
uklidit domácnost, dětský pokoj, srovnat rozházené postele a provést každodenní
nezbytnosti. Tyto rituály byly pro ni nesmírně důležité. Ač domácí práce nesnášela, uváděly do jejího
života řád. Tak nepostradatelný řád, přinášející do jejího světa pomyslnou rovnováhu.

4. část

Rozhlédla se po bytě. Na zemi se povalovaly hromádky popsaných papírů a bloků. Na stole, kde
dříve psala úryvky a články, bylo na sebe navrstveno neuklizené vyprané prádlo.
Došla ke své skříni, podívala se na oblečení za prosklenou tabulí. Vytvořené
štosy oblečení do komínů, leč zpřeházené a neupravené. Došlo jí to. Má taky
svoje zpřeházené a neuklizené prostory sama v sobě. Osobnost se zrcadlila
všude kolem ní. Posadila se do křesla ve své pracovně, zapálila ručně ubalenou
cigaretu a spekulovala nad lidmi a jejich neuklizenými šuflaty ve skříni.

... Je-li má osobnost stejná, jako moje uspořádání tady, pak bych si měla uklidit ve skříni.
Pakliže ji budu mít urovnanou, urovnají se tím i mé domněnky a emoce? Rozhodla
se tedy, že pokus vyzkouší. Potáhla z cigarety, došla k dřevěnému
stolu se zaprášenými okraji. Sedla si na zem, otevřela šuplík a postupně začala
vyndávat všechny věci. Vesměs popsané papíry, sešity, pár not a obrázků.
Pročítala stránky dávno zapomenutých věcí a úhledně si je srovnávala. Snad tak,
jako kdyby na tom závisel pořádek ve vlastní hlavě. Jedna zásuvka jí trvala
bezmála hodinu, ponořená do starých slov a myšlenek. Pak, když bylo dílo
dokonáno, s úsměvem na červených rtech se opřela o zeď. Promítala, zda se
cítí lépe, zda i její myšlenky byly o to více urovnány, když ty papírové ano.
No snad lepší pocit, že ze stolu zmizelo pár přebytečných tiskovin, které tam
jen zabíraly čas a místo? Možná, ale tu skříň, tu si nechám
na jindy a znovu se usmála.

5. část

- Vážně nikam nepůjdeš? Zeptala se svého manžela a povzdechla si. Věděla, že je
to pracovní večer, ale to mohla brzy dokončit a pak by měli celý zbytek dne i noci
pro sebe.

- Dlouho jsme spolu nikde nebyli. Měli bychom mezi lidi chodit také spolu. Možná
měli, pomyslel si její muž, usmál se na ni, ale dál zůstával sedět na gauči,
pít pivo a koukat na fotbal. Ano, tak tohle byla zase jeho radost. Snad ta
jediná radost v jeho životě, ve kterém musel den co den chodit do práce,
živit a starat se o rodinu. Byl tak spokojený a ona mu jeho spokojenost brát
nechtěla. 

Zasunula do foťáku nabitou baterii, SD kartu a odebrala se do koupelny udělat poslední
úpravy na své již dokonalé vizáži.  Vlasy
jindy rozevláté měla tentokráte stažené do ležérního copu. Jemné líčení a rudé
rty, precizně tvarované pomocí kontury, rtěnky a následně i lesku. Ovšem jinak
zcela přirozeně, bez zásahů plastického chirurga, jako tomu v té době bylo
zvykem.

Narovnala se a usmála se na sebe do zrcadla. Večer, na který se chystala, byl tak trochu
pracovní. Musela udělat článek o vernisáži v klubu, pár fotografií
tentokráte sama bez kolegy Lukáše a rozhovor s umělcem, kterého si sama
vybere.

Rozloučila se se svým mužem polibkem na rty a se svojí malou dcerkou.

- Mami ty už jdeš?  A kdy se vrátíš? Můžu jít s tebou? Chci být s tebou.

Chrlila ze sebe malá Stella. Maminka jí s úsměvem vysvětlila, že se uvidí ráno, a
že tato akce není pro děti, ale pro dospělé. Velké objetí dcerku uklidnilo, a
tak si zase utíkala hrát zpátky do svého pokojíčku, kde měla vytahané kostky,
z nichž stavěla veliký hrad pro princezny.

................

Na vernisáži se to již hemžilo lidmi, držící v jedné ruce skleničku
s vínem a druhou rukou artikulující nad vystavenou expozicí. Přišla trochu
pozdě, chvilku po zahájení, proto nestihla v rámci vernisáže módní
přehlídku z dílny místní návrhářky. Zdravila se s přítomnými a
snažila se plně soustředit na práci. Ale to by se tam nesměl objevit on. Mladý
milenec jdoucí nyní po společné cestě v jejím životě. Co tu pohledává, on
přeci nechodí na tyhle akce. Nezajímá ho to. Jenže byl tam, stál u jednoho
z obrazů zcela pohlcen atmosférou barev. Hleděl na něj a působil
nevšímavým dojmem vůči okolí.

Ne, nešla ho pozdravit, jak by se možná slušelo, ale tiše se kolem něj
proplížila a sešla po schodech dolů, do sklepů. V domnění, že ji neviděl a
že je teď skryta, věnovala se dál své práci. Prohlížela si vystavené fotografie
a trefné básně z politického prostředí, když v tom ji někdo lehce
pohladil po zádech.

6. část

Otočila se a
za ní stál on, mladý muž s úsměvem a zorničkama rozšířenýma, jak hltal
její tvář. Políbil ji a ona ucukla. Zakroutila hlavou na nesouhlas a také se na
něho rozpačitě usmála. Vzal ji za loket a dovedl ji kousek stranou za roh, kde
zrovna nikdo nebyl. Chytil ji za pas, přivinul k sobě a vášnivě políbil.
Snad na vteřinu možná i víc, se nechala líbat, ale pak ho odstrčila. Co kdyby
je někdo viděl, to si přece nemůže dovolit, spoustu lidí ji tu zná, což on si
možná neuvědomoval, možná ano a bylo mu to jedno. Chtěl ji, toužil po ní už
roky, ale nikdy se k ničemu neodvážil. Přál si ji svírat v náručí a
mít jenom pro sebe. A teď, když už se mu podařilo konečně přiblížit se
k ní, nechtěl si ty chvíle nechat vzít.

Když ho odstrčila, zamračil se na ni. Měl tak zvláštní a přímé pohledy, přesto hluboké
a nevyzpytatelné. Nikdy nevěděla, co se mu honí hlavou a co od něj může
čekat. 

- Sejdeme se za hodinu u fontány v parku. Pronesl a zmizel tak náhle, jak se
objevil. Chvilku tam nečinně stála, povytažené obočí a zkrabatěné čelo touto
situací. Oddychla si, že je nikdo neviděl a dál se věnovala své práci. Na rtech
jí visela pachuť jeho vůně a zmatek. Trochu rozpačitě přistoupila
k holohlavému muži diskutující s neznámou osobou a s drzostí
její vlastní se zeptala, zda nějaká vystavená díla patří jemu. Usmál se a
odvedl ji k fotografiím z horské krajiny Itálie. Chvíli si povídali a
ona zaznamenávala na diktafon jeho odpovědi. Začali se kolem nich shlukovat
lidé, poslouchat vyprávění tohoto umělce a to už byl čas, kdy dát prostor i
někomu jinému a sama se vzdálila. Podívala se na mobil, pokud se chtěla setkat
s mladým milencem, byl čas vyrazit. Kráčela večerní ulicí k fontáně,
celá zmatená a s otázkami v hlavě, proč to dělá, proč jde za někým,
na kom jí vlastně ani nezáleží? Proč věčně balancuje nad propastmi a dychtí po
nových a nových zážitcích. Myšlenky pustila z hlavy, protože se blížila
k malému parku, jehož cesty osvětlovaly pouliční lampy. On už tam stál,
kouřil cigaretu a netrpělivě přešlapoval. Když ji spatřil, usmál se na ni tím svým širokým pohledem.

7. část

Přivinul si ji k sobě a znovu ji políbil. V bezpečí příšeří se tentokrát líbat nechala. Ano, tak kvůli jeho rtům se vydala na cestu pochybností a možná i zatracení. Líbal ji jako dlouho žádný muž ne. Sál a jemně okusoval její malé  rty, žádný divoký jazyk, žádná zbrklost. Jen něžnost a cit. Tím ji dostával. Dokázal ji uvést do zcela jiné úrovně vnímání. Nešlo ani tak o sex, jako o pocit té něhy. Oddávala se mu a on to moc dobře cítil. Zcela omámena, šmátrala rukou po jeho pase a snažila se mu dostat pod tričko. Ale nenechal ji, zastavil její ruce a podíval se dalším svým zvláštním pohledem. Jakoby říkal, né tohle  nedělej, na to máme čas. Dostal ji tím zpět na zem. Odtáhla se a zadívala se do  fontány, která už tryskala vody jen pomálu, kvůli téměř ucpaným trubkám. Socha ženy uprostřed, byla oprýskaná působením času, ale ani to neubralo na její zvláštnosti. Vlasy sahající k vrcholkům obnažených ňader, zavřené oči a ruce sepnuté do modlitby, vnášely do tohoto místa své kouzlo. Dívala se do čeřící se  hladiny, zatímco on dýchal vůni jejích vlasů. Hlavou jí prolétla myšlenka na manžela, který se ji snaží už dlouhé roky činit šťastnou a na dcerku, která teď už jistě spí. Otočila se na mladého muže, jenž neváhal ani vteřinu ji opět políbit. Odvrátila tvář a řekla, že už musí jít. Nechala ho tam stát. S nechápavým pohledem se díval za jejím stínem, mizícím v šeru stromů.

8. část

Jednou večer
si zase otevřela knihu, ale nějak se nedokázala soustředit. Smysl slov jí
unikal a věty si musela číst i několikrát. A když už se začetla, spisovatel ji
svým vzpomínáním uvrhl do vzpomínání vlastního. 
Ležela v posteli, vedle pochrupoval spící manžel a ona si
v myšlenkách bloudila minulostí. A co já si pamatuju z dětství?
Vyvstala otázka a přišla hned i odpověď. Byly to sny, sny mající své příběhy.
V tomto domě, domě svých rodičů, kde stále se svojí rodinou žila, děly se
velké snové zážitky. Dinosauři nakukující do oken, velké stíhačky mířící na
jejich dům, bydlení na půdě, útěky přes zahrady sousedů, rajská příroda a voda
křišťálová jako z pohádky kousek za zahradou, ale hlavně to, jak každý
večer vylétala z oken tohoto domu a bloudila ulicemi. Její pravidelnou
návštěvou se stal dům o kousek dál. Bydlel v něm kluk, který chodil do
školy o třídu výš. Jmenoval se Honza a ona ho tajně pro sebe milovala. Létala
k jeho oknům večer co večer a nakukovala do jeho pokoje, zda ho jenom
koutkem oka nezahlédne. Tento sen se stal pravidelným a ona si v létání po
rodné vsi našla zalíbení. Dívala se lidem do oken, a když bylo někde otevřené,
vlétla dovnitř. Procestovala tak spoustu míst.

A teď tu
ležela s knihou v ruce, okno otevřené, ale už z něj dávno
nevylétávala. V pokoji, kam se ukrývala, odkud vyskakovala, s rukama
párkrát máchla a letěla, teď spala a hrávala si její malá dcerka a zdály se
zase jí dětské sny. Bylo to tak krásné. Minulosti se tu prolínaly
s přítomností a pořád tu ta energie byla. Ukrývala se ve zdech domu, který
jí byl po léta domovem.

9. část

Dny míjely noci a ona se po pár dnech volnějšího tempa znovu ocitla v redakci.
Zaťukala na dveře šéfovy kanceláře a na pobídnutí vstoupila dovnitř. U kulatého
stolu seděl ředitel, fotograf Lukáš, se kterým když bylo třeba, spolupracovala
a muž, kterého neznala.

- Promiňte, neruším? Zeptala se zdvořile, ale bylo jí vysvětleno, že nikoliv, že je tam právě včas.

- Jen se posaďte, no prosím. Dovolte mi, abych vás představil.

Pohledný muž s pevným stiskem se jmenoval Tom. Pocházel z Prahy, ale už dlouhou
dobu žil v Londýně. Nedávno se přestěhoval zpět do Čech a nyní měl v
 jejich časopise nastoupit namísto Lukáše. Byla trochu rozhořčena, že se
jí nic neřeklo dopředu, ale hlavně proto, že s Lukášem už byli sehraný
tým. Neměla teď zrovna čas ani chuť naladit se na někoho nového. Nedalo se nic
dělat. Lukáš odjížděl na stáž do New Yorku a místo potřebovali rychle zaplnit.
Měli tudíž obrovské štěstí, že se našel někdo s takovým hodnocením, jako
byl právě Tom.

- Byl bych rád, kdybyste se vy dva spřátelili a brzy našli společnou řeč. Lukáš odjíždí za
týden a do té doby potřebuji, aby tu vše klapalo jak doposud.

Těmito slovy ukončil šéf poradu a znovu se zavrtal do papírů, co mu ležely všude po stole.

No to je teda výborný, zavrčela si sama pro sebe a vydala se z kanceláře ke svému
pracovnímu stolu. Tom ji však přibrzdil pozváním na večeři, kde by všechno
v klidu mohli probrat. Lukáš rozhovor vyslechl a s chutí se přidal
k seznamovacímu, zároveň však rozlučkovému večírku. Jak stačil trefně
poznamenat. Souhlasila. Nic jiného jí ani nezbývalo. Času bylo málo a oni se
museli ihned pustit do práce.

10. část

To odpoledne
si dopisovala přes facebook se svojí přítelkyní. A aby se obě odreagovaly,
vyměnily si pár lechtivějších fotografií, aby se pochlubily, jaké výtvory chystají
pro své manžílky doma. Jenže to by nesměla objevit zprávu od Toma a nechtěně mu
poslat jednu z fotek. Přišla okamžitá odpověď. Omlouvala se za svoji
nezdvořilost a zbrklost a chystala se kýžený rozhovor rychle ukončit. Tom však
ocenil její jemně zahalené křivky a dodal, že to s ním velmi zacvičilo.
Bylo jí trapně a poznámky, že na to, že se viděli jedenkrát v životě, to
bylo dost nevhodné, Tom reagoval usměvavým smajlíkem. Vlastně se jí docela
líbil. Hned jak se mu podívala do očí, uviděla ten známý záblesk. To hmatatelné
zajiskření, na něhož se snažila nebrat ohled. Byl o něco málo vyšší než ona a
vyzařovala z něj osobnost. Upoutal její pozornost na první pohled. A na
ten druhý si získal i její dojem. V tu chvíli však ještě netušila, jak moc
bude silný.

..........

Venku už
slunce oslňovalo jen vrcholky vysokých smrků svou oranžovou podzimní září a
hodiny v kuchyni ukazovaly půl sedmou večer. Byl čas. V zrcadle si
překontrolovala účes a nalíčenou tvář. Na to, že jí bylo skoro čtyřicet,
vypadala velice dobře. Nikdo jí tento věk nehádal. Pleť téměř bez vrásek, jen
pár jich kolem očí, které nechávaly vepsat do tváře této ženy nepatrnou známku
nezkrotného času. Opět se rozloučila s manželem a dítětem, které nechávala
doma samotné čím dál častěji. Přijdu brzy, špitla muži do ucha a políbila ho na
tvář, obejmula dceru a nasedla do svého vozu. Měla skvělého manžela. Milovala
ho celým srdcem, a i když někdy tropila hlouposti, nikdy by o něj nechtěla
přijít. Jenže její rozverná a neposedná duše se chovala někdy zcela jinak, než
by sama mnohdy chtěla. Jakoby se v ní hádaly dvě osobnosti, které chtěly
zažívat něco, co jim bylo milé. Jedna v ní byla skvělou matkou, manželkou
a druhá courou a malým nezkrotným zvířetem.

11. část

Když
nasedala do auta a mířila do restaurace, v hlavě se jí honily otázky na
nového člena týmu Toma. Co nového jí tento člověk má přinést. Proč vstoupil na
cestu, po které šla ona. Vždycky přemýšlela o lidech, kteří přišli do jejího
života, navíc tento dost nečekaně. Věděla, že vše má svůj smysl a každý něco do
jejího života vnesl. Ať to byly zkušenosti příjemné, ba naopak velmi poučně
nepříjemné. Cítila, jak jí tluče srdce. Byla poněkud nervózní, i když přesně
nevěděla proč.

Stromy
míjely pole a ta se proměňovala v domy. Obilí už bylo sklizeno a srnky
bylo proto možno lépe zahlédnout. Měla ráda tento kraj. Ač byl drsný a příroda
nelítostná, tady byl její domov.

Konec uvažování, byla na místě.

Pozdravila a posadila se do bíle oděných židlí v noblesní restauraci, nacházející se ač
přímo v centru města, tak skrytou před okolním hlukem a rychle si
plynoucím životem, v alejích stromů u břehu řeky. S Lukášem si
vyměnily polibky na tváře, s Tomem se přivítala podáním ruky. Ale opět ten
záblesk v očích. Nedalo se ho přehlédnout. Modrá košile a mírné strniště
na jeho tváři, ho dělaly přitažlivější snad ještě víc než ráno. Tyto myšlenky
rychle zahnala objednávkou kávy u obsluhy, která přišla právě včas. Pomyslela
si a rozhlédla se po lidech.

Večer plynul příjemně, bylo si co ujasňovat a vypadalo to, že si budou po pracovní stránce
rozumět. Měli společné zájmy a zdálo se, že by ji Tom mohl mnohé naučit.
Domů se vrátila něco před půlnocí, s hlavou plnou myšlenek, ale teď byl
čas odpočinku, vypnula si telefon a za krátkou dobu usnula.

12. část

Další den usedla ke svému notebooku, zapálila si cigaretu a usrkla horkého čaje. Do
večera musela napsat článek a ještě neměla ani řádku. Psaní pro ni nebylo
těžké, jen správně zformulovat myšlenky tak, aby to zaujalo šéfa, editora a
následně i čtenáře. Psala ráda, už na škole v něm vynikala a všechna ta slohová
cvičení a útvary jí byly blízké. Nikdy by však nečekala, že se tím bude jednou
i živit. Člověk rychle zabředne v systému a zapomene na své vlastní dětské
sny a fantazie.

.................

Pondělní ráno bylo jiné, nešlo se do práce a celá rodina tak měla prodloužený víkend jen
pro sebe. Dítě se dívalo na televizi, manžel se necítil dobře, proto nevstával
tak čiperně jako vždy, ale ležel v posteli. Ona vstala, aby uvařila čaj a
připravila dítěti kakao, kterého se dožadovalo z pohodlí sedačky v obýváku.
Když však otevřela lednici, zjistila, že mléka je na dně a k snídani toho
také moc není. I když se venku rýsoval krásný den, s nechutí se oblékla a
oznámila rodině, že jede pro mléko, něco k snídani a ovoce. V tuto
dobu, kdy si vietnamští přistěhovalci pronajímali a vykupovali prostory
kdekoliv a vytvářeli z nich prodejny všeho druhu, většinou
s potravinami, nebyl problém dojet pro něco k jídlu brzy ráno, pozdě
večer nebo i ve svátcích. 

Pozdravila se s majitelem obchodu, který ji již dobře znal. Chodívala nakupovat jen
k němu, i když v okolí bylo takových prodejen mnohem víc, ale
v určitých věcech měla ráda zaběhlý systém.  Ač se jednou představovali svými jmény,
nepamatovala si to jeho. Ale nevadilo to. Úsměv a milé pozdravení tuto
maličkost nepotřebovaly.  V obchodě
si ji oblíbili, zřejmě pro to, že působila na lidi příjemným dojmem,
s úsměvem na rtech. Sem tam od nich dostala slevu v podobě
zaokrouhlení ceny dolů nebo ovocem či laskominou pro dceru.  Ani dnes tomu nebylo jinak. I když se necítila
zcela ve své kůži, zdvořilost jí nechyběla ani tentokrát. Na rozloučenou si
popřáli příjemný svátek, který byl jako svátek schválen na počest vzniku
samostatného československého státu, tedy 28. října a jela probouzejícím se
městečkem zase domů.

13. část

Manžel, ač trochu né ve své kůži, už byl na nohou a umýval nádobí. Dítě si hrálo nějakou hru na televizi.  Uklidila nákup, podělila se s mužem o opět příjemnou obsluhu v prodejně a až při vybalování věcí z tašky si uvědomila, že nekoupila to mléko, které ji vyhnalo na nákup. Dítě se už začínalo zlobit, když ho otec uklidnil, že hrníček mléka na večer, jim dá jistě babička. Ano i jejich dítě vyrůstalo ve výchově určitého
systému. A do něho patřilo i kakao k snídani a večeře. A když tomu tak nebylo, bouřilo se, protože bylo zvyklé na pravidelnosti tohoto rituálu.

A když se tak nad tím zamyslela, uvědomila si, že celý život své děti něco učíme, dokud samy nevylétnou z bezpečí domova, nezačnou proti těmto naučeným systémům bojovat a nezačnou si hledat vlastní cesty a poznání. Toto období je nazvané puberta. Právě v tomto čase se učíme budovat vlastní pravidla. Nejlépe taková, aby hlavním základním pravidlem bylo, všechna naučená pravidla porušovat. Ale tak to je, puberta přejde, dítě si vytyčí hranice dospělosti a pokračuje v cestě dál, hodně živen z toho, co ho naučili rodiče.

14. část

V noci ji probudila sms zpráva od mladého milence. Musí to skončit. Tohle není to, co
chce. A přestože krásně líbá a sex s ním byl, jako kdyby se ocitala
v jiném světě, byl jen jakousi náhražkou, aby zapomněla na zcela někoho
jiného. Na někoho, s kým měla vztah už tři roky, a který se rozhodla ukončit.
Sama v sobě, vnitřně. 

Jmenoval se Ondřej Král. Když ho poprvé viděla, stál na pódiu a pronášel do mikrofonu slova
o přírodě a charitativním projektu na podporu životního prostředí v okolí
Prahy, který se měl postupně rozšířit po celé republice. S údivem
naslouchala slovům vycházející z jeho hrdla. Zněla jako symfonie, a když
poté vzal kytaru a k němu se přidal sbor, nemohla se ani hnout. Projekt se
jmenoval Hudbou k přírodě. A on byl jejím patronem. Tehdy tam nebyla
pracovně, ale se svým manželem. Šťastná a zamilovaná. V tu chvíli ještě
nevědě, jak moc jí tento muž zasáhne do poklidného života.

Byla se svým manželem na romantické
procházce Prahou. A jelikož byli vždy rádi, když se mohli nachomýtnout
k nějakému dění, kde se točí dobré pivo a oni nemusí řídit, ani se starat o
dítě, na dobročinné akci zůstali až do večera. Ona měla možnost s Ondřejem
prohodit pár slov a to se jí stalo osudným. Nejen, že byl krásný, ale i velmi
milý a ona jím byla zcela okouzlena. Nemohla dlouhou dobu na něho přestat
myslet, až se potkali po druhé. Bylo to na festivale, na kterém se podílela a
toho, že tam bude i on, si byla náležitě vědoma. Snažila se mu neplést pod nohy
a to se taky dařilo, dokud se nepotkali v pokročilé době u baru. Stála tam
se skupinkou lidí a on s jinou, když tu se jejich pohledy střetly. Bylo to
jak šíp. Všechno co si nechtěla připustit, bylo v jednom jediném pohledu, prozrazující touhu.

Najednou jí bylo jasné, co chce. S partou přátel se vzdálili do
blízké hospůdky, ale za chvíli se vrátila na bar v domnění, že ho tam ještě
potká. A ano, byl tam. Stoupla si do fronty a objednala si pivo. Stál přímo
vedle ní, drcla do něho svými boky, a když se na ni podíval, představila se, to
proto, kdyby si ji z charitativní akce nepamatoval a pozvala ho na panáka.
Pozvání přijal s výmluvností, že už jich měl dost, a že malej bude stačit.
Souhlasila, sama byla už velmi opilá. Chvíli si tam povídali a poté se omluvil,
že musí na toaletu. Nemohla čekat a ani to nebylo jejím zvykem. Šla zpět za
přátel.

............

Druhý den na něj nemohla přestat myslet. Pořád se jí vracely myšlenky na předchozí noc a
situaci, kdy ho viděla poprvé. Ten den se potkali ještě jednou, ona byla
pracovně ve městě a on soutěžil v jakési exhibici, která byla součástí
festivalu. Dělala s ním rozhovor a fotografie. Domluvili se na tom, že mu
článek pošle a vyměnili si emailové adresy.
Tím to všechno začalo, pomyslela si a vrátila se zpět do noční části dne. Sms
zprávu smazala a rozhodla se, že to hned ráno s mladým milencem
skončí. 

15. část

Jakmile odvezla dceru do školy a v práci vyřešila neodkladné záležitosti, rozhodla
se, že Filipovi, mladému milenci, zavolá. Mohla by mu napsat nějakou zprávu,
která by to celé vyřešila za ní nebo by ho prostě mohla ignorovat, dokud to sám
nepochopí, ale přišlo jí to příliš zbabělé. S bušením srdce vytočila jeho
jméno. Telefon jí vyzváněl do ucha, ale nikdo ho nebral. Do háje, tak když už
se rozhodnu, že seberu odvahu a zavolám mu, nebere to. Típla telefon a
s pocitem rozhořčení se dala znovu do práce.

- Ahoj. Vyděsil ji pozdravem Tom. Škubnutím se otočila.

- Přišel jsem nevhod? Mám přijít později? Zeptal se zdvořile.

- Ne ne, v pořádku, co jsi potřeboval? Když v tom se rozezvonil telefon. Byl
to on, ale teď se to vůbec nehodilo. Vypla zvuk a pokračovala v rozhovoru.
Dozvěděla se, že připravovanou reportáž, co měla dělat ještě s Lukášem,
budou dělat spolu. A rovnou se domluvili, že odpoledne ve dvě hodiny, se sejdou
u radnice, kde se měl konat oběd s primátorem města.

16. část

Zastavila na vedlejší silnici směřující do lesa. Znala to místo. Břízy lemující hlavní
silnici, i skálu, která se nachází kousek za lesem. Vydala se tím směrem.
Dlouhé roky tam nebyla. Nebyl důvod sem chodit, ale dnes tomu bylo jinak.
Podzimní vítr jí foukal do vlasů a slunce ji hřálo posledními zbytky tepelné
energie, než se ponoří do zimního chladu. Bylo nádherně. Došla k místu,
kde jako děti dělávaly ohně. Cestou, která se dříve vinula do kopce na louku,
už se nedalo projít. Nyní tam stál elektrický ohradník a v něm ovce.  Usmála se a vydala se jinudy. Potřebovala
vylézt nahoru na kopec, sama nevěděla proč. Ale učila se dělat věci, které jí
vyvstanou na mysl a nejsou nemožné. Litovala by těch okamžiků, které by leností
či zbabělostí promrhala. Zapálila si jointa a šla pomalým tempem. Sebou si
vzala diktafon a notes. Nikdy touto cestou, po které kráčela nešla a chtěla se
podívat co je dál. Z myšlenek ji vytrhla vyzvánějící sms. Jediné slovo
v ní vyvolalo dávné vzpomínky. Tím slovem bylo wau. Hned věděla, kdo jí
píše, ale proč jí to napsal. Nechápala situaci. Odpověděla mu tedy, že nerozumí
a že to zřejmě nebylo pro ni. Nic. Ticho. Telefon mlčel. Neodpovídá, je to
jasný, bylo to pro jinou. Určitě to bylo pro nějakou jednu z těch mnoha
zástupů, které měl. Věděla o ženách, že je má. A že jich má víc. A když se to
dozvěděla, snažila se zachovat klidnou hlavu. Nevlastnila ho, sám měl rodinu. A
ona ho chtěla stejně jen na hraní, tak proč jí potom skolila nemoc, jak to
v sobě držela a proč se jí rozbuší srdce, jakmile vidí jeho jméno? Potáhla
si z jointa. Šla dál a chtělo se jí smát. Nad sebou samou, jak je slabá.
Jak se nedokáže myšlenkami od něj odpoutat. Smích přešel v slzy zakalující
její pohledy. Neutírala je, nechala je volně téct.

17. část

- No a co? No tak pláču! Je to můj pocit, moje vnitřní bytí!

Křičela do polí, jakoby ji snad někdo mohl soudit. Nechala myšlenky na něj
odplout a zavřela oči. Najedou vše, co ji obklopovalo, zmizelo.
Viděla sebe stát na místě, dívala se do slunce, svět kolem ní
rotoval a ona se přibližovala ke světlu. Viděla krajinu z pohledu
ptáka létající si nad ní. Vznášela se nad lesy a loukami a
pomalu přistávala. Oči otevřela. Uvědomovala si vidění, ale
nepřisuzovala mu žádný význam. Je prostě jen zkouřená. Tento
stav měla už jednou ve své pracovně, když zavřela oči, viděla,
jak svět kolem ní rotuje, jen ona a slunce jsou v rovnováze,
která je uváděla do stavu klidu.

Chtěla křičet znovu, ale přišlo jí to hloupé. Vnitřní já jí
našeptávalo, ať se nebojí, že tu nikdo není, a kdyby? Co se
stane, když ji někdo uslyší. Jen do toho křič! První, co je jí
dralo na povrch, bylo prostě jen ááá. A když zjistila, jak
příjemný pocit ji zaplavuje, jak energie proudí a ji to
osvobozuje, zakřičela znovu, tentokráte to byla slova poděkování
a lásky.

Telefon znovu zazvonil. Byla to zpráva od něj. Stálo v ní, že to
bylo pro ni a že mu přišla mms, která mu přišla až teď. Ach
ano, vzpomněla si, před nějakou dobou, kdy měla slabou chvilku,
mu poslala mms ze sprchy, kde bylo vyfocené bříško a klín.
Všechno, nad čím chtěla mít nadvládu, se znovu otevíralo a
byla si jista, že to v ní vnitřně neuhaslo.