Píše se rok 2001 a na papíře vznikají slova, řádky, celé věty. Z vět odstavce a odstavce se proměňují ve stránky. Pomali se tyto stránky stávají knihou....
Příběh pojednávající o pubertálních letech jedné hypísačky
1. KAPITOLA:
1. den - čtvrtek:
"A do hajzlu, já pudu asi do rakve!" mé tělo je kámen, jde ke dnu. voda ho spolkne ani nemrknu. Ty vole, já se houpu. Jsem loď, ne jsem rakev, padám níž a níž. Cihla, jsem těžší než cihla. Jsem skála, kus kamene co padá dolů.
"Já lítám, sem pták, vznáším se v oblacích!" úplně svalená Iva běhá po louce a hledá kousek toho, na co my, ubozí pozemšťané nemůžeme sáhnout. Kus nebe, kousek toho nedotčeného bohatství. Ta úžasná modř, i když je zataženo.
"Mně nic, mně je blbě." zelenej jak přízrak. Lukáš se nám to snaží zkazit, ale to nepůjde. Motá se jak míč, jak slunce, ten kolotoč země.
V ruce neudržím nic, ani už toho šéfa. Iva s Lukášem na mě netrpělivě koukaj a čekaj, až ten oblak dýmu zakalí můj dosud nedotčený smysl - mozek. Jsem hlasatelka televizního kanálu, jsem v rádiu a valím všechny hip-hopy, co mi přijdou pod ruku.
Zkurvenej, zkurvenej, zasranej fízl... A je to, šéf mi padá do klína. Směju se tomu, nemůžu ho sebrat. Ruka se mi klepe jak po elektrickým šoku. Lukáš mi toho zasraně tlustýho špalka bere a tahá, tahá, ale nic. On chce jít pryč. Tak jdi, jdi si, nech nás tady.
Odchází. Ten dává, je úplně svalenej, ale děláme jakoby nic a snažíme se zapálit cígo.
Iva mi ho vyrve a kouří ho jak trávu. Zapomněla, že to není ono. Ten zázrak přírody. To zelené bohatství. To zelené vznešení. Koušu do jablka, ale necítím ho. Kdybys mi dala do huby sůl, tak ti řeknu, že je to pepř a když mi dáš do huby pepř, tak ti řeknu, že je to cukr....
Mám smíchem sevřené hrdlo, nejde se smát, ale musím. Nemůžu mluvit, ale řvát, snažím se to ze sebe dostat smíchem. Iva udělá sebemenší pohyb, ale mně je z toho k smíchu.
Stádium hulení je o tom, že se směješ, směješ, řveš a nevíš kde seš, je ti jedno jak se chováš, jak vypadáš. Oči čumí do prázdna, a proto se tak smějou. Přijde ti k smíchu každá kravina. Je nám prostě skvěle. To úplně první zhulení je v tu chvíli pro tebe nejlepší věc na světě. Teda aspoň pro mě.
Iva se snaží dělat kotrmelce a je z toho vysmátá, já taky. Ta dává, ta dává.
"Dy ty nou, dy ty nou." začne řvát jakoby nic. Válím se po zemi a musím řvát taky. Iva se už pomali k zemi snáší, já ještě lítám. Zkoumám každou kapičku nebe. Iva je nad zemí, ale né nohama pevně na zemi. Zase se vznáší, zase padá k zemi. Zas je v nebi, zas je v zemi. Skáče jak zajíc. Jednou je nahoře, podruhý dole.
Zavírám oči, svět se se mnou točí. Jsem na zvonkovce - blbý to slovo.
"Ty vole!" zařvu. Málem jsem se utočila. Musela jsem rychle zavřít oči a pak je rychle otevřít, abych se uklidnila. Jsme ve snu. Nestojíme nohama pevně na zemi, chodíme jak po vodě. Bacha, před náma je velkej obr a má nás na dlani. Mračí se a pak se směje. Je tma.
"Ááá!" přitulí se ke mně Iva a řve. Jen chvíli, naštěstí.
"Co je, co se děje?" s chvěním a hrůzou v hlase se ptám. Myslela si, že tam někdo je. Jdeme pryč. Bojíme se na samotně tmavém místě v černém hřišti večerního dne. Odcházíme. Obr se na nás zkaženě mračí. Všude jsou oči, dívaj a škleběj se na zhulené mozky. Zmizte vy svině z mého zasněného životního rytmu. Jsou pryč. Bojej se asi víc než my.
Sedíme ve světlé a přitom tak tmavé, večerním závojem zahalené čekárně. A do hajzlu Míhal. Zkurvenej zkurvenej zasranej ďas! My se na nohách neudržíme. Musíme sedět. Co tady chce?
Pozdravíme se. Iva mlčí. Vidí na nás zhuleniny. Špatný oči a roztažený huby. 16 let a 3 měsíce jsem na světě a ještě jsem nestihla poznat všechna kouzla atmosferických vlivů. Míhal pořád něco kecá, odpovídám, ale už nevím co. Iva nevnímá. Postřehla vůbec, že tady je její staromladej? Asi za 30 minut odjíždí. Vyhodíme ho z barevně hnusný čekárny. Chvíli tam ještě sedíme, pak hrajeme divadlo.
"Jsem úplně zhulená. Já nemůžu domů. Jestli chceš, abych měla průser, tak deme. Co když to na mě poznaj. Ještě tak hodinku zůstat pod dekou. Aspoň chvíli." naříkám si.
"Skákej, hejbej se, dostaň to ze sebe." snaží se mě Iva dostat z nálady, ale já nechci. Proč musíme jít? Hulení je silnej čaj!
Jsem doma a hned usnu....
2. den - pátek:
Kde to jsem? Rozhlížím se po pokoji. Aha. už vím jak jsem se sem dostala. Podívám se na sebe do zrcadla. Hrůza. Oči červený a kruhy pod nima. Budík ukazuje 6:35. Zase do školy? Hrozná radost přepadá mě.
Zakopávám o rovný koberec, nohy strkám do rukávů. Pořád ještě lítám. Ani nevím, jestli jsem v realitě. Jdu po schodech dolů, tiše a opatrně, aby o mě nikdo nevěděl. Nikdo tam však není. Připravím se a vyrážím do školy. Utíkám a blbě čumím. Jdu pozdě, proto utíkám. Stihnu to jen tak, tak. Známí už tam sedí. tedy v tom vlaku. Pozdravím je. Kouknu na Ivu. Vypadá jak bez duše nebo bez mozku? Musím se začít smát. Iva ví vo co de. Nikdo nic netuší, jen naše bludy tekoucí z mozku, do nervového systému. Šéf byl malej a hubenej, zato silnej jak kráva. Co to bylo sakra? A´t to bylo cokoliv, bylo to skvělý.
Lukáš je pořád zelenej, asi blil. Nic neříká, jen sedí a kouká. Co je mu? Ani on sám to neví. Škola nás neláká. Lukáš ale půjde, nechce mít přece na krku hada. To jakože, nechce mít problém.
Rozhodneme se pro šlápnutí vedle. Jdeme s Lukášem k jeho škole a pak? Zapálíme si cígo a jdeme do hajzlu.
Jedno cigáro a jsme zase jak na vodě. Smějeme se a blbě čumíme. Jdeme na hradby. Pozorujeme tam jezdící auta, jak zmatkujou na jihlavský křižovatce.
Je zima jak v márnici, a proto se rozhodneme, že půjdeme do Etáže. Objednáme si cappuccino a zapálíme cigáro. Povídáme si o včerejším dni a zase se smějeme. Ale asi moc nahlas, protože nás nesympatickém číšník přijde upozornit.
V příjemné kavárně sedíme do 12hodin a pak jedeme autobusem domů.
Doma je strašná nuda. Ségra vopruzuje a mě se chce spát. za chvíli usnu a spím až do 4hodin odpoledne.
ještě bych čmuchala snový prach, ale mám zprávu dole na pevný lince. Volala Lucka, že půjdeme do Prioru ( Bývalá hospoda a diskotéka v Lukách nad Jihlavou ), v sedm večer tam máme spicha.
Jdu se dolů najíst, mrknu na novotní seriál a v šest se jdu chystat.
naši doma nejsou, a proto pustím velice hlasitě hip-hop, zapálím cígo a otevřu okna dokořán. Nějak se neupravuju. Jen si přečísnu vlasy, obleču béžový manžestrový kalhoty a oranžovou mikinu s kapucí. Sednu si na koberec a v klidu si cigárko dokouřím. Potom nechám ještě chvíli větrat a jdu pryč.
Hodně jsem se změnila. Přemýšlím nad sebou. Zhulené stádium už vyprchalo…
Jsem v prioru. Nic moc lidí. Lucka i Iva už tady na mě netrpělivě čekají. Pozdravíme se a objednám si pivo. Iva ho má taky. Lucka pije houbu, což je víno s colou.
A do hajzlu, nějak se to plní.
„Máš Ivo pro mě něco?“ zeptám se dealerky. Prodává hulčo, ale já jsem jiná. Mě to dá samozřejmě jako dárek.
„Mám, ale pudeme až po dvanáctý.“ souhlasím. K Ivě přijde kámoš Martin a snaží se získat gram pod 200,- Iva ale ví, jak je zoufalej a nesleví. Martin zatím schání kilo na zkurvenej šmejdskej rosol jménem tráva. Iva na tom vydělá dost. Během víkendu prodá průměrně 10g trávy. Já s tím taky začínám, ale moje rostlinka ještě není pořádně usušená.
Dvanáctá hodina se blíží. Lucka úplně svalená z chlastu a my? My budeme za chvíli taky, ale z něčeho úplně jiného.
„Tak dem!“ řekne nedočkavě Iva. Vezmeme bundy, Lucce řekneme, že za chvíli přijdeme a jdeme pod schody.
Iva vytáhne 4tlustý šéfy.
„Dáme dvanáctku ne?“ upozorním. Iva to vyndá a začínáme se slunit ve světě ráje. Nohy mám z kamene, nemůžu s nima hnout. Oči vidí do dálky a ruce se klepaj jak gumový panence. Naslouchám – zdá se mi, že nic neslyším a přece to zní. Iva chodí po měsíci a najednou je…
„Ivo kde seš?“ nevidím ji. To je ale kráva. Leze po zábradlí a zkouší létat. Ještě včas ji zastavím. Bác.
Ležíme na zemi a chytáme se za břicho. Smějeme se, strašně se smějeme. Kapička krve stéká mi po tváři. Řízla jsem se o rozbité sklo z minulého týdne, které nám jako omylem spadlo na zem. Proti skinheadům, hráli jsme si se sklem a rozbíjeli ho o zdi.
Ani nevím, jestli je to vůbec krev. Kde je zapík? Chci si připálit cigáro. Nemůžu, neudržím ho, soustředím se na to, ale nejde to. Iva je zas ve snu. Směje se a sedí na betonovým schodku.
Lucie! Co tady dělá? Jde jak náměsíčná. Směje se nám a my jí. Má velkou hlavu, jako glóbus.
Krev mi teče po tváři. Utře mi to kapesníkem. Skládám básně, nesmyslný, ale básně. Konečně! Iva mi zapaluje trubici. Je to vůbec cigáro? Snad. Dvanáctihodinovka je skvělá věc. Jdeme na pařbu, ale kam? Jo do Příseky. Míchale, kdepak seš? Že by nás odvezl.
....
Tady to žije. Kolem dvaceti lidí, ale všichni se baví, myslím, že skvěle. Buď jsou slitý nebo zhulený. Na CD přehrávači slyším Samotáře – jo to mě baví. Pohodová hudba.
IDIOT! Asi má éčko, v tomhle já nejedu. Nemůže s zastavit. Je nabitej energií a životem. Neznám ho. Je jinej, hezkej, ale úplně svalenéj. Zahlídl mě. Střetli jsme se pohledem. Chvíli se zastavil, ale už zase paří.
Lucka už zase pije. Nalejvá se tequilou a Iva? Koupe se v bazéně, v oblečení, dělá bordel, zase hulí. Nevím. Svět je v mlze. A co já? Co vlastně dělám já? Nedělám nebo udělám? Uděláme! IVO?! Jdeme dělat paniku. Neslyší mě. Volám, ale nikdo mě neslyší. Otevírám pepsi. Mám jistotu, že není naředěná.
Co ten kluk dělá? Sahá na mé nahé tělo!
„ÁÁáá, to néé!!!“
„Co je! Vzbuď se!“
„Já nechci, nechci!“
Začne se smát cizí osoba. Uvědomím si, že to byl sen a unaveně se usměju.
Svět je skvělej. Jsem zase loď. Sedím na zemi a pluju, do dalekých álejí světa. Neznámých končin vesmíru. Ostatní člověci si taky posedají na zem, připojí se za mě a jsme vlak. Tohle je mazec, hustá párty. Někdo zařve : „Do prava!“ a všichni se nakloní do prava.
Je půl páté ráno. Musím se tomu zasmát. Hulení působí jako granát. Jednou vybuchne a nechá za sebou spoušť. V mém těle je zmatek. Všechny krvinky do sebe naráží a mozek funguje minimálně. Přede mnou je spousta teček.
Jdeme s Ivou ven ze zakletého domu. Ve stínu stromů je hrad. Iva ho taky vidí. Začínáme hrát osudy životů.
Do Bítovčic a na pivo? Dobrý den, je doma Michal? Vzpomínáme na hlášky a svíjíme se smíchem v křečích. Jdeme se projít. Pod malej můstek v temným kruhovým městečku.
„Tam někdo je.“ zaslechne Iva chřastění klíčů, taky to slyším. Zastavit se je už blbý, a proto jdeme dál.
„Čááu.“ pozdravím a podívám se na dva lidi, přilepený v tmavým rohu. Pozdravijou, pomali a nenápadně si zapínají kalhoty.
„Tady už je asi obsazeno, jdeme jinam.“ prohodím ironicky. Jdeme teda zase pryč. Ivě řeknu, že tam někdo píchá a zase se začneme smát. Nebe je zatažené, asi prší. Nevnímám.
Vracíme se zpátky.
3. den - sobota:
Pomali otevírám tmavá víčka od nesmyvatelný řasenky. Nevidím na budík. Oči jsou zalepené spánkem. Je tma nebo světlo? Nevím. Oči zavřu ospalostí. Pálí mě. Pomali je zase otevírám. Venku svítí studené podzimní slunce. Vstanu z postele, ale znovu si sedám, protože se mi zamotá hlava. Chvíli ještě sedím a pak jdu otevřít okno. Dívám se ven do jasně modrého nebe. Za chvilku mě ten studený vítr zebe, a proto se jdu oblíct. V zrcadlovém odrazu uvidím svou siluetu. Vyrostla jsem. Vypadám jak největší hulič. Vlasy neučesané, oči hnědé se zarudlým bělmem.
Musím se upravit. Když už konečně vypadám zase jako člověk vydám se po schodech dolů, do kuchyně. Žaludek se mi ozve. Hodiny ukazují čtvrtou odpoledne. Na talíř naložím oběd a sednu si do obýváku k televizi. Ségra už šla ven a naši mají přijet zítra z Poleně.
Nikde nikdo, všude klid. Po obědě zase ulehnu a spím až do nedělního rána.
4. den - neděle:
Je neděle. Vstávám v 9:00. Dneska už se cejtím normálně. Naladím rádio Karion a pustím se do mírného úklidu svého útočiště. Avšak nic se nemá přehánět. Proto zapnu videohry a dělám si nedělní pohodu po svém. Den utekl jako voda, což je v háji, protože je zase škola. No nic. Život je život a vzdělání k tomu taky patří. V 19:00 si jdu osprchovat po víkendu zmožené tělo. Pak si udělám véču, což je vykrajovaný chleba dle starého receptu mojí babičky, rozdám pusinky našim i kocourovi Bretovi, ségra se nepočítá. Ještě chvíli si v posteli srovnávám myšlenky po uplynulém víkendu a pak usnu hlubokým spánkem. Ve 3:00 ráno procitám a nemůžu za boha usnout. Takže čumím do prázdný tmy a zase přemítám víkendové zážitky. Konečně jsem zase duše bez těla.
5. den - pondělí:
Ráno! Budík ale ještě nezvonil. Mrknu ospalejma, ale už neusnutelnýma očima. Je 6 ráno. No co, když nemám co dělat, tak se mrknu na svoje rostlinky.
Vstanu z postele, odhrnu závěsy a pustím do pokoje čerstwej a svěží vzduch. Proletí se po místnosti a je pryč. Vezmu z okna malej květináček a skouknu miminka. No krásně roste holka moje. Půda není o nic chudší a v mém zdrojovém kočárku se to hromadí zelenou radostí. Ještě tu mám jeden svazek rostlinek, od Ivy. Přičichnu. A do hajzlu! To byla šleha, úplně mě zapálelo v krku. Ještě naposledy poškádlím svoje smysly a jdu zavolat Ivě, že do školy nepůjdeme. Souhlasí. Upozorním, že jdeme k dr. a ať řekne, že ji bolí ucho a mě v krku.
Sejdeme se na městečku. Lucka do školy nešla, prý je jí blbě. Podle mě asi z víkendu.
U dr. to dopadlo v pohodě. Dneska máme obě zůstat doma a zejtra zase do školy. Dojeme vlakem do Jihlavy a vydáme se pěcha do města. Ještě nevíme co podnikneme, a proto zamíříme tradičně na hradby, kde sníme nachystaný svačiny, zakouříme si a schodneme se na tom, že by nebylo špatný omrknout čajovnu.
Jenže tam jsme asi 10sekund. Je to tam sice hezký, ale moc aromatický. Stavíme se za kámoškou Alenkou a jdeme si sednou do Vrak Baru. Dáme si pivo, já si koupím Petry a Iva mi ukazuje fotky Toníka, Vaníka a idiota Beneho. Co mě však na fotkách zaujalo nejvíc, byly krásně vymazlený dvoumetrový kytky posetý odshora dolů, samejma palicema. Krása pohledět.
Ve Vraku sedíme do poledne, pak zamíříme k domovům. Tam na mě čeká dopis od mýho kluka Libora. Přečtu si dvě stránky A4. Píše hezky. Jsme spolu asi půl roku, vidíme se ovšem málo, protože bydlí na jižní Moravě. Chybí mi. Sednu si na postel a přemýšlím. Přemýšlím o nás.
Den je dlouhej, ale už končí.
6. den - úterý:
Ve škole je nuda. Lucka má dobrou náladu, směje se každý kravině, ale to je v pohodě. Zrovna máme psychologii a Macháče. Nikdo ho neposlouchá. Dělá jakoby nic, párkrát za hodinu prohodí : " No tak děcka klid." a dál probírá nesmyslně dlouhou látku: OSOBNOST. Taky ještě připomene, že dřív jsme byli hodná třída, ale konečně poslední zvonění a je po škole.
Doma jsem opět zalezlá ve svým pokoji sama se sebou a svou muzikou. Učit se nemusím, jelikož mi od zítra začně 14denní praxe. Dole se rozeřve telefon a jaké překvapení, že je to pro mě.
"No čáu, tak jaká?" hlas poznám bez sebemenších pochyb. Libor. Chvíli, teda asi 20minut si povídáme, pak se rozloučíme, to samé udělám s našima a jdu zpět do pokoje. Musím si odpočinout, jelikož od zítra dostanou moje nohy zase nakládačku.
2. KAPITOLA: o 10dní později
16. den - pátek:
V 18:00 volá Iva, jestli u ní budu spát.
"Hele, buď v 7 přijeď nebo ne!" fakt mi mý rozhodování ulehčila. Přece se nebudu nudit doma. Nakonec teda jedu.
20:00 - "O půl 9 jede bus do Luk, nepůjdeme se podívat do Prioru?" podám návrh, který byl rázem odsouhlasen. Začneme se připravovat a valíme na autobus. Dneska zřejmě budu busem jezdit tam a zpět jako blbec. Ve 20:45 už sedíme u stolu a objednáváme si pivo. Dneska mi vůbec nechutná. Na hulení taky nemám chuť a cigára došla. Hulit jsme dneska ani nechtěli, ale Iva stejně vzala. Prej pro všechny případy.
Ve 23:00 si jdeme zahulit.
No skvělý. Jsem opilá kouřem. Večerní můza podzimu. Manon nebes. Zvedneme kotvy a plujeme daleko. Zavírám oči a jsem kolotoč, zas ten kolotoč země. Malá lampička s nevyhasnutelným světýlkem. Vyprávím příběhy, ale Í. mě neposlouchá. Je ve svým světě. Ve světě snů. Jen tak se zničehonic začne smát nebo se na mě chvíli dívá a pak se začně zase smát. Já se směju s ní. Alenka! Taky s náma hulila. Je špatná, nejhorší. " Vy jste úplný krávy a to je frajér!" vydává ze sebe hlášky. Hrůza, nemůžu ji poslouchat, asi mi praskne hlava. Praskne, praskne, PRASKNE!!!
"Drž už tu hubu ty náno!" nevydržím a vybuchnu. Sopka, jen se země oklepala.
"Neříkej mi náno!" brání se.
"No tak sory ty krávo." omluvím se poněkud zajímavým způsobem.
"No to už je lepší." začneme se smát. Iva jen čumí, tak blbě čumí. Zimu necejtím, ale ruce jsou led. Směju se jim. Těm dvěma krám lítající vzduchem. Juchů! Snažím se vstát, ale nejde to. Iva vyndává cigára. Dej sem jedno, křižuj mi to do pusy. Neslyší, jen na mě čumí. Nabízí mi, beru si? Snad. Už ho držím, neudržím, padá, dolů k zemi. Takovou hloubku musí zdolat, než dopadne. Mé prsty si dělají co chtějí. Neovládám je. Alenka mi ho podává a zapaluje. Začnu se smát té opici. Slyším to slovo, zní mi v uších. Kráva. Proč né jalovice? Tlemím se svejm myšlenkám. Í. ze mě nemůže. Vykouřím cigáro. Tu těžkou petru.
Stav nouze vydrží hodinu a čtvrt. Vracíme se do Prioru. Sedneme si k našemu stolu, ještě trochu malátný. Tak si tu sedím s touhle bandou zoufalců a kouřem z šéfa v plicích a takhle sračka, ze mně dělá nejdrsnější reperku v tomhle světě. Od narození jsem prikletá kletbou, že musím od 16ti hulit. Tenhle bláznivej, divnej šit, kterej funguje a pěstuje se, zmírňuje realitu a přenáší mě do světa snů. Tlaším ze sebe trapně šměšný keci a zbavuju se stresu, kterej ve mně panuje.
Sedím a dívám se na jeden ze stolů. Sedí tam Filip a Eva. Pořád si o mně povídají a pomlouvají, ale já jsem jaká jsem a můžou si říkat co chtěj, protože kdybych taková nebyla, proč bych měla potom říkat, že taková jsem? Jestli v sobě máte aspoň trochu tý zkurvený slušnosti, tak mě nechtě na pokoji! Je mi jedno kdo tady je a kdo se dívá, když jsem v tomhle stavu. Mám vás všech plný zuby, nechce bejt zhulená, ale prostě můžu bejt taková, jaká jsem. Jste trapný, tak strašně trapný a k sakru, vůbec nic vám nejsem dlužná!
Co mě to dneska bere? Jsem v nějaké divném rozpoložení. Zase si v klídku oddáchnu. Už je mi fajn.
Přisedá si ke mně jeden kluk. Říkáme mu Čmutka. "Jedno pivo a jdu dom" to známe. Už má druhý a pořád sedí. Jsem tam s ním skoro celý večer. Po 1. hodině ranní se zvedáme a odcházíme. Filip s Evou sedí na kulečníku. Má další obět, myslí si určitě Eva. Nasedneme do auta a odjíždíme do Bítovčic. Iva už je u vrat, já ještě sedím.
"Tak ahoj a seš moc hodnej, žes nás odvezl." jen tak se usměju a jdu.
Přijdeme do kuchyně. Sedí tam úplně svalenej děda a jí chlebíčky. Pozdravíme se, chvíli na nás kouká a pak se ptá na mimozemšťanský otázky.
Dobrou všem úchylný zmrdi.
17. den - sobota:
"Jé já zapomněla, že tady spí Markéta." slyším babičku. Říká to pokaždý, když sem vleze. Ale dělám jakoby nic a spím do 11. čas rychle běží. Už je po obědě a já musím domů. Rozloučím se a valím na autobus.
18:30 - Začínám se připravovat do místní hospody spojené s diskotékou, které říkáme Prior Vezmu na sebe batikovaný tričko, černý kalhoty a můžu vyrazit. V Prioru není ani noha. Já a Lucka jsme tam první. Nuda ale není. Během hodiny je narváno. Je tady jeden kluk co se mi líbí. Jmenuje se Víťa. Je to takovej roztomilej blonďáček z Jihlavy. Nevšímám si ho. Je divnej, takovej smutnej. Asi tak za další hodinu jdu za ním. Začne mi říkat, že ho hrozně mrzelo, že jsem si ho nevšímala. Už po 2. mě seznamuje s jeho kámoškou Janou.
"Hele nemohla bys sehnat hulení?" překvapí mě otázkou. Což problém pro mě zrovna není. Jdeme pod schody bývalé pošty. Každá si dáme pár prdů a začínáme se smát. Neudržíme rovnováhu. Pomalým tempem se vracíme dovnitř ke kulečníku. Ten je nefunkčně přistrčen ke zdi v chodbě. Dovnitř nemůžu, něco by na mě určitě poznali a já ještě nejsem otrlá a snažím se, aby to na mě bylo co nejméně vidět. Opírám se stále o Víťu. Lucka K. koulem nás chodí tam a sem a tříská s dveřma. Je mi volná, jen se jí směju. Něco říkám, ale hned to zapomínám co jsem před 10 sekundama řekla. Pak si opět vzpomínám. Jana vypadá normálně. Zeptám se jí, jestli jí z toho něco je. Odpověď zní jasně " Jsem svalená!" Za chvíli je nám zima, a tak jdeme dovnitř. Zrovna hrajou ploužáky a tak se připojujeme k té bandě magorů a taky se točíme dokolečka, jak se to přece dělává. Asi po pomalých setech jdu k Dj pultu, kde je Lucka a Vendy. To je místní Dj. Napiju se tequily, kterou mi Vendy koupil a už jsem ve snu. Chodím ve vzduchu, sleduju svůj zhulenej mozek a musím se tomu všemu usmívat. Dívám se do barevných světýlek. Kouknu doprava, vidím doleva, svítání to mám ráda. Opravdu to vapadá jak svítání noci. Radši kráčím pomalým, ale jistým krokem ven. Vítr se mnou mává. Něco mě táhne do půjčovny životů, dva tři nebo pět životů. Být kočka, co devět životů má. Být hvězdou co na nebi svítí, je tvá. Kráčím pomali někam, daleko, na pivo a do Bítovčic? Změním směr. Místo chodníku z trávy jdu po tvrdém betonu.
Co to k čertu je? Řítí se to naproti mě a vydává podivné zvuky a někdo za mnou, za mou osobou, duše je někde v tahu. Volá mé jméno. Je to směšné, otáčím se za hlasem plujícím uprostřed tmavé zimní noci. Ničeho si nevšímám jen zrovna začínaje padacího sněhu. Je krásnej. Zase ty zvuky a slova doléhající k mým bubínkům. Jsem daleko od všeho. Nikdo na mě nemůže. Jsem uprostřed kruhu, teprve tam jsem v bezpečí.
Zvuky a hlas zmizel.Nic neslyším. Jen vím, že ležím. Padá na mě sníh a mně je zase nevyzpytatelně. Nehýbu se, ani to nejde. Zvuky hlas, hlas a pak nic. Tma. Víčka mám zavřená. Barevné tečky a kolečka, hvězdičky a kytičky. Kde jsem? Mám halucinace. Ta tmavá místnost. To jsem se asi přehulila. Všímám si svého usmívání. Zdá se mi to? Je to sen? Zase ta tma. A teď někdo vstoupil do mého kruhu. Lidské hlasy, slyším je zase a zvuky? Jsou pryč. Nevidím, mám zavřené oči. Au, co se to se mnou k čertu děje? Nic nevím, nic mi nedochází. Jen ta ukrutná bolest. Je mi špatně. Otevírám oči, vidím rozmazaně a matně. Je tu všude plno lidí. Co se stalo? Tak co je? Copak mě neslyšíte? Nikdo mě neslyší. Já křičím, ale rty se nehýbou. Svůj hlas nemám jen mysl křičí. Houkání. Uvědomuju si jen sanitku a fízly. Jeden mladej hezkej policajt všechny ty lidi kolem odhání. Kouká na mě a já na něj. Jeho ruka směřuje k mým rtům. Zase ji zvedá, ale tentokrát má na ní krev. Čí je? Komu patří? Snad né mně? Už mi to dochází. Ten zvuk, to bylo auto, co se vyřítilo odnikud a srazilo mě. A kurva. Zase jsem to posrala. Co to se mnou děláte? Já to nechci, dejte mi z huby ten košík. Rozčiluju se. Dejte mi pokoj a jděte do háje! Kde to zase jsem? Je u mě. Můj strážnej anděl. Prohlíží si mě, je krásnej. Asi jsem umřela a jsem v nebi. Pomali se uklidňuju, ale palčivá bolest rtů nepřestává. Necejtím tělo. Pípání přístroje, ktere hlídá srdce je pravidelné. Proč ta bolest nepřestává. Je mi zle. Tma.