Až zapadne slunce, já půjdu s ním ulehnout do peřin, jsem malý stín. Budu tam ležet a z výšky se dívat. Budu i tančit, jen pro tebe zpívat. Pak vezmu všechno co můžu ti dát, zabalím do šátku a hodím z výšky. Ty stojíš dole a na mě se díváš. Ruku mi dáváš, pak zády se točíš. Volá tě láska, ta nepatří nám. My jsme jen poutníci, co na svých cestách, prolnuli rovinu, snad tisícou ze sta. Někdy se milujem, jindy zas mlčíme, však sami i spolu, do dálky kráčíme. Tam se zas potkáme, budem se smát pa znovu utichnem, protože podívat se do očí, budeme se bát. Jak je to zvláštní, když splyneme v jedno, snad patřím ti? Vše je tak jedno. Jako jedno splyneme spolu, až už tu nebudem, půjdeme vzhůru. To už však těla, budou nám k ničemu, nebudeme znát lásku ani její příčinu.
mb