Vždycky jsem měla v ruce papír a tužku, abych mohla určité situace, ale i stavy mysli zaznamenat. Za tu dobu se toho hodně událo a já bych vás chtěla nechat nahlédnout do minulostí, jež mě provázely.
Píše se rok 1999 a ze základky v městečku, přestupuju na střední školu obchodní v Jihlavě. Tohle období, kdy přišla tahle změna, přišla i změna sebe samé. Z malý holky se stávala samostatně žijící holka velká, s kytkou na čele a krysou žijíci za krkem. Děcka po Lukách mi říkaly čarodejnice. Začaly toulky světem a právě při nich, mi nikdy nechyběl papír nebo tužka. A když chybělo, vždycky se našlo na co psát a čím psát. Doma se mi shromažďovaly tácky a pivní lístky, na kterých bylo vždycky něco zachyceno. Začlo to deníčkama, kdy jsem si tam opravdu psala : "Můj milý deníčku, dneska blábláblá.." na obranu, bylo mi 11let a končilo to deníky se zápisky, popsanými sešity a rozepsanými nedotvořenými knihami.
Nebyly žádný mobily, člověk věděl kam zajít, aby našel ty správný lidi. Byla doba Maňány a Áčka, což byly dva legendární kluby Jihlavy. Ale bylo to taky období, kdy se tady vedly neustálý boje mezi anarchistama a náckama.
Jednou jsme takhle byli v Áčku na punkovým koncertě. Stojíme si v přítmí tmy zahrádky a odpalujeme fáju, když vidíme, že u dveří se shlukuje banda nácků s bejzbolovejma pálkama. Vtrhli dovnitř a začli to tam vyklízet. Áčko plný anarchistů a punkáčů, takže to nezůstalo bez odezvy. Pamatuju si, že to byla rychlá akce. Nácky vyházeli ven a hnali je až k městu. Jednomu klukovi tam fašouni rozčísli dost škaredě hlavu, volala jsem mu záchranku. Dispečerka měla taky dost, stupidní otázky jsem ukončila větou "Víte, kde je snad áčko ne?" a zavěsila jsem. Koncert se nekonal, protože to samozřejmě bylo řešeno i s městskou.
...