Víte co mě fascinuje? To, že vše se z něčeho skládá. A to, z čeho je to složené,
opět z něčeho musí zákonitě být. A takhle to pokračuje dál a dál až do tak
niterných částic, které jsou snad už jenom jakousi energií? Nebo se snad něco
může skládat z ničeho? Kde je vznik něčeho? Je to snad z jakési hmoty uvnitř
toho něčeho?
Když si to představím u sebe jako u člověka, jsem jeden chodící stroj na život. Ve mně se
děje to, o čem já ani nemám ponětí, že se tam odehrává. Vemte si oční bulva,
něco co vám umožňuje vidět. Víte snad z čeho je nebo jak vám funguje zrak?
Jazyk, co cítí chutě na každém místě jiné. Hlasivky, kmitající díky tlakovým
proudům, vytvářenými pomocí svalů. Jen hlasivky samotné se skládají z dalších
třech částí, které taky z něčeho jsou. A vůbec všechno, co mi umožnuje
moje tělo plné života, bez kterého bych nebyla. A když si to přeberu takhle a
nahlédnu na svoje tělo, tedy hlavně na to, co je v něm, vidím se jako
schránku, co musí chránit to, co je uvnitř.
Příroda se taky chrání různými prostředky, pak obranyschopnost je přirozená věc. Jen mi pořád nejde
na rozum, proč mnoho lidí místo toho, aby to co je uvnitř ochraňovali, vědomě
ničí. Tudíž nejen sebe, ale i život kolem nich.
Vše se z něčeho skládá, jsem tedy nekonečným bytím, které stvořila energie nebo snad nějaká
hmota? A to všechno co mnou proudí, vyvolává různé stavy, různé dojmy i myšlenky.
Uvnitř nás je živelný proud, který neustále bez přestání ovlivňuje náš život
životem svým. A to, jak se bude cítit to uvnitř nás, pocítíme i na sebe samém.
Bude z nás vyzařovat energetické pole, které obklopuje živé organismy. Proto
si myslím, že není na škodu, když tělo sytíme jen tím, co nás dělá šťastnými a
živými. A to, co to je, už je samozřejmě na každém z nás.
Vše se z něčeho skládá, nebo se snad něco může skládat z ničeho?
mb