Vycházející slunce oslní mou tvář,
jemnými zlatými paprsky.
Víčka se mi přivřou tou neznámou
světelnou energií.
A poslouchá.
Pravidelný tlukot němých ptáků
a samota stromů na pokraji města.
Hlouběji z lesa se vynořují stíny.
Polykají naivitu vyschlých potoků
a znázorňují mocnost kolosovitých smrků.
Unášena pocitem svobody,
nevnímaje nebesa
a hučení větru mezi nimy.
A poslouchá.
Prstence vzdálených luk,
přopomínají nebeskou zahradu.
Buch, buch.
Srdce se zapomíná a doráží.
Chaoticky se směje
a hlasitě se nadechuje.
Hluboko, hlouběji,
se zarývá do sluchátek mozku.
MB