Hraje si v prostorách neklidný vítr, šumí, když ticho je a štípe,
když přijde mráz.
Roztrhá poslední kousky šatstva a vyžene do tepla všedruhy ptactva.
Pak se otočí a tiše písničku zavýská, takovou co nikdo nezíská.
Nikdo ji nechytí tak jak je stvořena. Nikdo si netroufne, leč byla by
zbořena.
Vánice krutá rozbije střechy domů, mlátí a tříská na pláních korunami
stromů.
To král má zase hravý den, pak vstane, rozbije pouhým mávnutím tichý
to sen.
mb