1. DÍL

Za hustou mlhou a dalekými stromy, poblíž lesa, žil starý vrásčitý muž.
Ten muž měl bílé dlouhé vousy a dřevěnou, ručně vyrobenou hůl,
s prazvláštní hlavou prapodivného zvířete. Nebyla to ledajaká hůl, ale
hůl s mocí kouzelnou, která uměla číst znamení lidských osudů, skrytá mezi
všemi a vším.        

Žil sám, obklopen jen velmi málo věcmi.
To nezbytné málo potřebné pro jeho život. V místnůstce se nacházel psací
stůl s hromádkami papírů a per, kalamář. Knihy úhledně narovnány podél zdí
v dřevěných policích, dělaly tomuto starému muži společnost večer co
večer. Ohniště v krbu se zrovna zapáleným ohněm připravovalo večerní čaj
tak jako každý den. 

V rohu místnosti byly položeny koberce a ovčí vlna, na které právě odpočíval starý
muž. Měl zavřené oči a usměvavé rty. Zrovna cestoval mezi světy, rozprávěl
s duchy minulosti, nahlížel do tajemných zákoutí a věděl, že za pár
okamžiků zabouchá na jeho dveře mladík a bude ho žádat o radu, jako spousty
dalších, kteří za tímto starcem cestují z dalekých krajů, aby se dozvěděli
něco z jeho moudrosti. Pomalu se vracel v myšlenkách zpět, právě ve
chvíli, kdy vřela voda v konvici. Připravil čaj sobě i mladíkovi, posadil
se zpět na ovčí rouno tentokráte se zkříženýma nohama a čekal. Netrvalo dlouho,
místností se rozlehlo bouchání  a dovnitř
vstoupila osoba. Tvář měla skrytou pod kápí a v náručí se jí choulilo
dítě. Ta osoba však nebyl muž, ale mladá žena. Teplo z rozpáleného krbu a
pocit bezpečí, měly za následek, že se žena sesunula k zemi vyčerpáním
z dlouhé a namáhavé cesty. Dítě však stále držela v náručí. Starý muž
přistoupil blíž, aby pomohl slabé ženě. Uložil ji na jeden ze svých ručně
tkaných koberců, přikryl ji ovčí vlnou a dítě položil vedle ní. Venku zrovna
zuřila silná bouře, což bylo v tomto období  normální. Když jí dával sušit šat, všiml si
jak je krásná. Její dlouhé hnědé vlasy a plné rty mu připomínaly, jak kdysi
miloval jednu ženu, této dívce tolik podobnou.

Pomalu začínalo svítat, když se dítě se svojí matkou probudilo. Starý
muž byl dávno vzhůru. Donesl na podnose heřmánkový čaj, trochu jídla a postavil
to vedle nich. Kouskem látky smáčel  této
mladé ženě rty, zatímco se dítě pustilo s chutí do jídla. V tom někdo
zabouchal na dveře. Byl to ten mladík, na kterého starý mudrc docela zapomněl.
Zvedl se, oblékl si dlouhý plášť, jež visel na římse krbu, do ruky vzal hůl a
zmizel ve tmě nepříznivého večera.

2. DÍL

Žena opět propadla v hluboký
spánek. Byla velmi slabá a tělo jí to dávalo jasně znát. Dítě se najedlo a
zkoumalo malé prostory nového útočiště. Brzy bylo však unavené a usnulo
v houpacím křesle poblíž krbu s knihou v klíně.

Mezitím oba muži došli k nedalekému
jezeru s průzračně křišťálovou vodou. Bouře uklidnila a nebe odhalilo
zářící hvězdy. Náhle vše utichlo, stromy se přestaly kymácet ve větru a
doznívající bouření bylo slyšet už jen v dáli. Skalní přístřešek Casita de
Piedra poskytoval potřebné zázemí.

Na zemi bylo poskládáno dvanáct kamenů a
malý buben, který byl vyroben z větve "Stromu světa"  a pokryt kůží tamní zvěře. Stařec rozdělal
oheň. Chvíli seděli jen tak mlčky, poté se krajinou začalo rozléhat rytmické
bubnování.  Nebe jakoby se rozestoupilo a
zářící měsíc snášel stíny na chlapcovu tvář. Jezero uklidnilo svoji hladinu a
do okolí i těl těchto mužů vstoupil klid. Tolik potřebný pro zodpovězení
otázek. Rituál trval bezmála dvě hodiny.

Bubnování přestalo a do okolí se znovu
snášel ruch noční zvěře a ptáků.

"Vyber si jeden kámen a hoď ho do
jezera." pobídl stařec mladíka. Každý měl jiný tvar, barvu i složení. Jakmile
se mladík dotkl vybraného kamene, zvedl se silný vítr a korunami stromů se
proletěl orel. Bylo to znamení. Znamení pro starce. Orel je posvátný posel,
nesoucí na svých křídlech modlitby. Bylo to dobré znamení. Modlitby byly
vyslyšeny. Krajem se opět neslo bubnování a mladík se dostával do transu,
v ruce stále dřímajíc "Kámen zrození". Jeho představy se mísily se sílou
tohoto posvátného ptáka, přinášející odpovědi. Když kámen házel do jezera
upadával do bezvědomí a nechal se unést na orlích křídlech. Viděl svoji rodinu,
ženu a děti, viděl sebe z pohledu seshora, z oblohy. Duchové
minulosti se spojily, aby mu prozradily tajemna spojení, budoucnosti a
minulosti.

Stromy se znovu uklidnily, buben utichl
a orel zmizel. Mladík procitl. Byl unavený, ale šťastný. Už znal odpovědi na
svoje otázky. Klekl před starce, líbal mu ruce, děkoval. Děkoval muži za vše,
co pro něj udělal, děkoval ženě, jež ho k němu poslala a děkoval sobě, že
našel odvahu, podívat se do svého nitra, svého srdce. Mladík dával starci vak
plný peněz. Bylo to vše, co měl, ale stařec odmítl. Vzal si jen tři zlaťáky. Za
jeden nakoupil jídlo a mléko, za druhý boty a šat pro matku s dítětem a
třetí si uschoval. Tentokrát hůl ani nepotřeboval, pomyslil si a vydal se zpět.

3. díl

Pomalu svítalo než se muž dostal ke
svému skromnému příbytku. Mohl by mít svůj palác a stovky sloužících za to, co
mu lidé nabízeli, ale nikdy si nevzal víc, než bylo nezbytně nutné.

Krb pomalu vyhasínal. Ještě než se
uložil ke spánku, donesl do proutěného koše dříví, pár polínek přiložil na
oheň, připravil jídlo na podnos pro dítě a matku a s klidným pocitem
usnul.

Druhého dne bylo vše jinak. Dětský pláč
a bílá tvář matky. Burácení hromů a větve lámající se ve větru. Jak je možné,
že to nevěděl dopředu? Kdo je ta žena, co mu přišla zasáhnout do života a o níž
neměl vůbec tušení. Proč nebyl upozorněn jako již tolikrát a proč mu teď umírá
v náručí. Její hnědé oči se na něho podívaly s klidem a smířením.
Zlehka se usmála a on věděl, co nastane. Už mu bylo vše jasné.

I pro něho si Bohové nachystali další
zkoušku. Venku vysvitlo slunce a jakoby se vše uklidnilo a vyjasnilo. Ptáci
opět zpívali a dítě si zase hrálo. Ještě chvíli se na ni dlouze díval, než
přikryl její prázdný obličej dekou, kterou měla přehozenou přes sebe. Tak krásná a mladá
žena, pomyslel si, ale ani na chvíli nezaváhal. Bylo mu jasné, co teď musí
udělat.

Konečně večer, když se smrákalo a na
nebi prosvítal měsíc, bylo vše připraveno. Připraveno k rituálu, při němž
dojde k očistě duše a bude tak moci projít do jiného světa, jiné
časoprostorové dimenze.

Dítě bylo po celém dni hledání
potřebných bylinek unavené. Mělo smutný výraz, ale nemluvilo. Mohlo mu být
kolem 5. roku života, pomyslel si stařec, když ho pozoroval u jídla. Ale ani on
moc nemluvil. Nebyl zvyklý, neboť po většinu svého života byl sám. Nevadilo mu
to. Měl rád klid i bouři lesů a luk rozléhající se všude kolem. Vždy však nebyl
sám.

Kdysi miloval jednu ženu. Byla dcerou
chudého chasníka. Chodíval za ní den co den. Procházeli se po horských
pastvinách a milovali se za svitu horkého slunce. Jeho ovce spokojeně
odpočívaly, zatímco se oddávali jeden druhému. Ano, velmi ji miloval. Jednoho
dne ho poslal otec jako každého půl roku do města, vzdáleného 50mil, aby prodal
ovčí vlnu a sýr. Na cestách pobýval, než uplynuly dva úplňky. Jenže to ještě
netušil, že svoji dívku vidí naposledy. Když se vracel ze své cesty domů, už ji
ve vesnici nenašel. Prý byla provdána bohatému kupci, který se tam zastavil,
při své cestě neznámo kam. Od jejího otce obdržel vysvětlení, že nemohl jinak a
lístek od své milované.

"Nejdražší Můj,

se zármutkem na srdci opouštím tyto kraje a s ještě větším utrpením opouštím
tebe. Musím odjet za hranice, abych pomohla své rodině. Dokud však se Ti nebudu
smět vrhnout do náruče a říci, že jsem našla svůj skutečný domov, dokud
ztracena v Tvém náručí nebudu moci nechat svou duši plout v království
požehnaných duší - běda, musí to tak být - Ty se uklidníš, tím spíš, že budeš
vědět, že jsem Ti věrná, že žádný jiný muž nebude mít mé srdce -
nikdy-nikdy-nikdy...

 Tvá Marguerite"

Tehdy byl velmi zarmoucen. Rozhodl se
opustit místo, které mu tolik ublížilo. U srdce ho pálilo a vyznáním lásky
psané na lístku rozmazanou tuží od slaných slz jeho milé, ho rmoutilo ještě
víc. Putoval světem a mnohému se naučil. V učení si ho jako pomocníka
velmi cenili, ale málokde se zdržoval. Děvčatům se líbil, jeho plavé vlasy a
přímý pohled zasáhl do srdcí mnohých z nich. I jemu se mladé ženy líbily, miloval je
a ony milovaly jeho, ale nikdy nezapomněl na sousedovu Marguerite.

4. díl

Každý večer sedávajíc u ohně, vstupovaly
mu do vědomí myšlenky, sny nebo snad i vědění jiných, které už znal ze svého
dětství. Jak však stárl, myšlenky se prohlubovaly a z malého snění
vznikaly životy dávných předků, ukazující mu cesty prastarých kmenů. Byl
z toho vždy velmi vyčerpaný, přesto však věděl, co a jak má udělat. Jeho
kroky byly již dávno napsány.

Musel opustit lásku, aby dosáhl bodu,
kdy se odprostí od pozemského světa a bude se tak moct naplno věnovat světu
duchovnímu. Tak jak si to přáli bohové. Mnohé toho poznal a mnohé se naučil.
Usadil se na pokraji lesa s výhledem do hor . . .

Z přemýšlení ho vyrušilo soví
houkání. Popelavá sova přilétala se západem slunce a oznamovala všem obyvatelům
tamních končin, že přichází čas večera, čas klidu.

Uložil dítě ke spánku, usadil se do
křesla u krbu a popíjel čaj. V krbu praskal oheň. Vytvářel tolik potřebné
teplo a útulno, pro život samotářského starce. Hledíval do plamenů a pozoroval
v nich ruch měst, hašteření statkářek na trhu o lepší místo, krásné ženy
lákající na kousek poodhalené nožky a na ženu, jejíž tvář nikdy nezapomněl.
Hledíval na ni skrze dálky, ale i přes ně viděl stále ty stejně krásné rty,
jako když je líbával. Ano bohové byli k němu smířliví. Nechávali ho nahlédnout
do života Marguerite a odprostit se tak od tíhy, jež si celý život nesl.

Měla se dobře, kupec už dávno umřel a o
Marguerite se teď staralo služebnictvo. Klidné stáří jí zajišťovala rodina,
její děti a pravnoučata. Stále byla krásná. Každý večer si česávala své dlouhé
vlasy, a když hleděla do zrcadla, vypadalo to, jakoby se dívala jemu přímo do
očí. Ani ona nezapomněla. Když se tehdy rozhodla, že odejde z kraje a
opustí svoji lásku, přidala se ke kupcovi karavaně, putující daleko za hranice
hor, aby se otec mohl postarat o nemocnou maminku a odvézt ji za získané peníze
do města k doktorovi. Cesta za hranice byla daleká a úmorná. Ze začátku
bývala hodně smutná, zůstávala tiše a přemýšlela o tom všem, co se odehrálo
v posledních pár dnech. Jak rychlé a náhlé to bylo. Týden na rozmyšlenou
měla a věděla, že tím, že se vzdá vlastní lásky, pomůže životu milované
maminky. Nebylo o čem rozhodovat. Volba byla jasná, přidat se ke karavaně a
doufat, že čas zhojí všechny rány.

Proplakala celé noci, až jednou vyšlo
slunce. Kupec se celou dobu k dívce choval zdvořile a mile. Poskytoval jí
potřebné zázemí, ale i útěchu. Neměla důvod být k němu zlá. Dokonce
k němu pociťovala jakousi úctu a lásku. Ten člověk přeci zachránil život
její matky a celou tu dobu, co ona se rmoutila, on jí dával času, kolik bylo
třeba. Miloval ji.

5. díl

Po tom co mu umřela žena, trápil se, až
teď ho potkala taková krásná neznámá, na kterou myslel celou dobu, co se
v osadě zdržoval. Nabídl chudému pastevci, že mu pomůže v jeho
trápení, když mu dá dívku za ženu. A tak se i stalo. Odvezl si ji k sobě
na statek a dívka se mu nakonec podvolila. A i když nikdy nezapomněla na svého
milovaného, prožila život krásný, leč se steskem na srdci, v němž měl On,
vždy své místo.

Ano, láska je nevyzpytatelná a občas se
sama do sebe zamotává. Proto ji nikdy nehledal, proto se nikdy nevydal o ni
bojovat neznámo kam. Cítil, že tak to má být, tak je to teď správné
k naplnění osudů.

Vzal polínko a přiložil do krbu. Zatímco
cestoval mezi světy, dítě dávno usnulo. Byl čas. Přes ramena si přehodil plášť,
do ruky vzal hůl a vyšel do tmy. Jasná obloha napovídala klidnému odchodu duše,
avšak bouře tu přicházejí rychle a znenadání. Nic není tak jasné, jak se může
zdát.

Starý muž položil mrtvé tělo ženy
zabaleného do látky na hřbet osla, spolu s bylinami, které sbírali to
odpoledne s dítětem a vším, co bylo třeba. Vydal se do hor podél potoka.
Cestou ho provázel tichý společník. Byla jím sova, která přilétá k jeho
stavení oznamovat večer. O pár set metrů dál se přidala druhá, pak i třetí.
Houkaly smutečním pochodem a našeptávaly lesu, že se blíží pohřební rituál, aby
vše utichlo a duše mohla v poklidu odejít.

Došel k místu, k němuž cítil, že
bude nejlepším ochráncem pro toto tělo. Rozdělal oheň, vyhrabal jámu a mrtvou
matku uložil do ní. Jeho hrdlem zněly omamné tóny, zatímco zapaloval
v kadidle šalvěj apiana a to samé pokuřoval. Tma zhoustla a nocí se
prolétával plamen smrti zahalen v oblaku nadnesení. Starý mudrc se obřadem
snažil spojit s duší těla, aby jí mohl ukázat cesty, jež vedou dál.
Zasypával tělo bylinami a pomalu se dostával do transu. Tento proces je velmi
náročný a nebezpečný, a i když cesty tam i zpět zná, vždycky se může stát, že
se duše starce už nevrátí.

Sovy a noční obyvatelé lesa tiše
sledovaly dění u ohně. Plameny stoupaly k nebesům, zatímco se propojovaly
dvě energie. Byla to vždycky krásná podívaná. Někdy byly aury nádherně barevné.
Někdy se však stalo, že duše byla rudě až temně zabarvena a odchod proto, byl
velmi složitý. Starý muž jednou takto málem přišel o život, kdy převáděl na
druhou stranu zloděje a vraha, který ho v noci napadl, při své pouti...

6. díl

Mudrc šel nocí, protože ji miloval, ale ve
městě to neznal. Usadil se na břehu a pozoroval hladinu. Všichni už spali a jen
z dálky se ozýval hluk opilých námořníků. Krásná noc, pomyslil si, ale
v tom ho zezadu někdo přiškrtil, a žádal si peníze. Mudrc však odpověděl,
že žádné nemá. Zloděj vytáhl z kapsy nůž a přitlačil mu ho ke krku. Sáhl
tedy mudrc pod plášť, vyndal mošničku s nasbíranými kameny a hodil ji do
trávy. Zloděj se po nich vrhl v domnění, že je to pytel dukátů. Když však
ale zjistil, že tam jsou jen obyčejné kameny, otočil se na mudrce zlověstným
pohledem. Tentokráte už mu bylo do tváře vidět. Zjizvená tvář neustálými
rvačkami a šarvátkami poznamenala jeho vnitřní svět. Byl zapšklý, zlý a
příležitost působit někomu bolest mu dělala radost. Když se chtěl znovu vrhnout
na mudrce, šli kolem strážníci a zloděje vyděsili. Jenže to ještě nevěděli, že
se oni dva nevidí naposledy.

Jednou se ke starému muži vrátil
v podvědomí jako duše mrtvá a chtěl po starci, aby ho převedl na onen svět
a ukázal mu cestu. Neustále ho navštěvoval a žadonil, prosil a dušoval se, až
stařec podlehl. Už nesnesl zlodějovi časté návštěvy do jeho vědomí. Rozhodl se,
že mu pomůže. Jenže při rituálu, kdy se měli spojit, se místo spojení snažil
zloděj zaujmout jeho místo a z podsvětí se dostat zpět na svět.  Nebyl však ještě tak znalý a připravený, aby
se mu to mohlo podařit. Přecenil své možnosti a boj prohrál. Stařec se vrátil
tehdy vyčerpaný a unavený. Proležel několik dní, než nabral zase síly. 

Ale toto, toto byla zcela jiná podívaná.
Sovy seděly na větvi jako tři sudičky a pozorovaly to, co lidským okem dokážou
vidět jen vyvolení. Z těla mudrce vystupovala zář a skláněla se nad
hrobem. Převtělovala se do druhů zvěře, až zůstala v podobě jeřába. Tento
pták značí symbol míru a naděje. Svými křídly lehce ochrání křehkou holubici,
ve kterou se proměnila barevná zář stoupající z hrobu. Aury se proplétaly
nocí a splývaly v jednu velikou, dech beroucí, dokud se zpět nevrátila jen
ta mudrcova. Bezvládné starcovo tělo opět ožilo. Po tvářích mu stékaly slzy.

Když ji přivolal k sobě, aby mohla
s klidem opustit tento svět, cítil něco, co mu silně připomínalo minulost.
Ano byla to ona, ta dívka. Jako kdyby ona byla jeho minulostí, přítomností i
budoucností.

Energií mu předávala vše, co bylo třeba
pro jeho další kroky.

7. díl

"Teď už jsem volná. Splnila jsem své poslání, i když mě to stálo život. Přišla
jsem za tebou, abych ti předala budoucnost. Jmenuji se Mariana a vídávala jsem
tě ve snách, takového, jako tě vidím právě teď. Ale vyčerpání mi nedovolilo ti
to říct. Dítě co jsem přivedla sebou je můj syn. Jmenuje se Nicolas a je tu,
abys ho naučil vědění a všemu, co ti bohové seslali jako dar. Nevěděla jsem kde
tě hledat, ale cesty mi samy ukázaly, kde najdu moudrého starého muže, který mi
pomůže v mém pátrání. Bohové celou dobu stáli při nás a chránili naše
kroky. V medailonu, který leží vedle Nicolase, je obrázek muže, o kterém
babička tvrdí, že je můj dědeček. Rozhodla jsem se ho vyhledat a naplnit tak
osud, který mě sem táhl. Vím, že ty jsi tím osudem. Děkuji ti ... Sbohem. "

Už nebylo více času na rozmluvy, nastal
čas, musela odejít z tohoto světa ...

Hlavou mu létalo tisíce otázek. Ale
Mariana mu nemohla přinést odpovědi. Přinesla mu předat
poselství. Tím poselstvím byl pětiletý Nicolas dřímající u něj ve stavení. Byl
jeho budoucností. A aby došlo k naplnění, musel se prvně sám vzdát lásky a
pozemského života a vydat se cestou duchovní. A když mu Mariana pokorně hleděla
do očí, tohle všechno mu docházelo. Teprve poté, až sám bude zralý na to předávat
učení, přijde do jeho života zpět rodina, kterou má, ale kterou nemohl poznat. Byl
si skoro jist, že se dívá do očí milované Marguerite, avšak zarmoucen, že
ztrácí Marianu, stejně krásnou a odvážnou, jako Marguerite.

Vrátil se zpět do svého stavení.
Tentokrát ale nebyl unavený, přemýšlel o tom, co se stalo, když se spojil
s dívkou, ženou, jenž mu byla tolik povědomá. Tu noc už neusnul. Pořád
myslel na to, co se stalo, když jeho duše stoupala vzhůru a co se odehrávalo ve
sféře vyjasnění. 

Myslel na ni, její tvář a řeč duše, jíž
k němu promlouvala.

Mlčky seděl u krbu, vstřebávaje všechno,
co právě zažil. Ten medailon, vzpomněl si a šel se podívat k místu, kde
spal Nicolas. Opravdu, dítě svíralo v ruce malý medailonek. Potvrdí se to,
co cítí a co mu našeptává hlas Mariany?

Jemně ho vzal z rukou Nicolase tak,
aby ho neprobudil. Otevřel ho v očekávání a zároveň s obavami. Najde
tam opravdu to, co si přeje hluboko v srdci?

8.díl

Uvnitř našel podobiznu mladého muže, byl
jím on sám. Marguerite si ji kdysi
nechala namalovat od tamního malíře. Jakou měl radost, když se jeho očekávání
naplnilo. Srdce se rozehřálo a oči se mu opět zalily slzami. Starý muž
v jedné chvíli přišel o vnučku, zároveň však dostal od Bohů dar. Tím darem
byl Nicolas, jeho pravnuk...

Když tenkrát Marguerite opustila domov a
provdala se za kupce, aby zachránila život matky, nosila tou dobou v sobě
nový život. To ovšem poznala, až byla daleko za hranicemi hor.  Bylo to pro ni velmi těžké období. Opustit
domov, vzdát se lásky svého života a nosit pod srdcem dítě, jež nikdy nepozná
otce...

Ale proč? Proč mu toto všechno zůstávalo
utajeno? Neměl přec právo na to vědět, že má dítě? Jak vyrůstala? Kde žila?

V tom kohout třikrát zakokrhal.
Bylo to znamením nového dne a nových povinností. Stařec se usadil zpět do
křesla. Tiše rozjímal, přemýšlel, než se dítě probudí.

Netrvalo dlouho a malý chlapec otevřel
oči. Pokukoval po starém muži. Bedlivě si ho prohlížel a čekal, co se bude dít.
Když to starý muž zpozoroval, usmál se, ale dítě mu jeho úsměv neoplatilo.
Tvářilo se smutně, chyběla mu máma, ale neplakalo.  Venku zářilo slunce a nový den vítalo modré
nebe. Rozhodl se tedy, že posnídají venku před stavením. Stařec připravil
jasmínový čaj, chleba, kozí sýr, zeleninu a rozložil to na stůl. Před snídaní
se oba dva opláchli ve vědru se studenou vodou a zasedli k snídani.
Po chvíli se ale malý Nicolas zeptal.

"Kdy se vrátí máma?" muž pozvedl obočí,
pohlédl na dítě a rozvážně odpověděl.

"Tvá máma odešla do jiného světa. Musela
odejít, protože si ji k sobě zavolali bohové, aby bděla nad tvými kroky.
Nechala mi tě tu, protože jsem tvůj dědeček. Naučím tě všemu, co umím. Nebude
to lehká cesta, ale společně ji zvládneme. "

Dál už seděli mlčky. Jiné dítě by
plakalo, ale Nicolas nebyl jen tak ledajaké dítě, jistě už měl svoje vize a
představy, jako starý muž, když byl v jeho věku.

Po snídani se šli společně projít. Mudrc
svému vnukovi ukazoval zahradu, vše co na ní chová a roste. Všechna zvířata
měla postavený přístřešek a místo, kam se mohla ukrýt před nepřízní počasí,
v ohradě ani nijak přivázaná však nebyla. Měla svobodu. Stařík se o ně
staral a zvířata mu za to dávala svoje mléko, vejce, vlnu.

9. díl

Když se procházeli přírodní zahradou,
k Nicolasovi přiběhlo mládě osla a chtělo si hrát. Bylo stejně tak velké
jako malý chlapec. Brzy se tito dva spřátelili. Nicolas ho pojmenoval prostým
jménem Oslík.

Prvním krokem bylo naučit dítě
rozpoznávat druhy bylin. Dítě to bylo velice bystré, učilo se rychle a brzy už
vědělo, k čemu která bylina slouží. Nicolas se však také musel naučit
číst, psát a počítat. Každý večer usedávali u krbu a starý muž předčítal
příběhy, které stvořil sám život, a které mu odpovídali na spoustu jeho
nezodpovězených otázek. V době úplňku chodívali po lese a sbírali potřebné
bylinky a vždy rozdělávali oheň, kolem něhož tančili a učili se spojit
s bohy. Meditovali a sdělovali si vzájemné poznatky. Mudrc učil Nicolase,
který pták co znamená a jaká znamení dává nebe. Nicolas mu zase na oplátku
dával radost a pocit naplnění.

Čas rychle ubíhal a z malého dítěte
se stal dospívající mladík. Mudrc mu nikdy v ničem nebránil. Nechal ho, ať
zakusí toho, po čem jeho srdce prahne. Věděl, že se mu nic nemůže stát, že je
pod jeho ochranou a pod ochranou své matky.

Jednou se šel Nicolas brzy po rozbřesku
projít, když došel k místu, kde byla pochována jeho matka, a ze kterého
byl nádherný výhled na jezero. Často  tam
chodíval a rozjímal se svými bohy. Posadil se na vrchol skály a koukal na
hladinu, jak se čeří a zase uklidňuje. Letní den se prolétal krajinou a ptáci
v korunách švitořili ranní symfonie. Chvíli vnímal řeč přírody, když
pocítil sílu zvláštní energie. Nutila ho sejít dolů na břeh. Když se však blížil,
zarazily ho hlasy. Ztišil tedy svůj krok a ukryl se za kamenem. K jezeru
došla dvě děvčata, smála se a vesele si povídala. Přišla se sem vykoupat
z nedaleké osady za horou, odkud chodívala, když přijela s rodiči za
babičkou. Ta maličká se jmenovala Lucienne a ta starší Catherine. Nicolas
pozorující je za kamenem, nemohl z malé Lucienne spustit zrak. Velké oči a
plné rty ho přitahovaly magnetickou silou. Když se však chtěl přiblížit ještě
víc, neobratně zaškobrtnul a tím se prozradil. Catherine ho zpozorovala a
protože byla starší, nebála se zavolat nečekaného pozorovatele blíž.

"Héj, co tam děláš? Pojď radši sem za
námi, říct nám kdo jsi?"

Nicolas byl nesmělý, ale né zbabělý. Šel tedy a usadil se na břehu jezera. 

Slušně pozdravil a představil se.

" Dobrého dne přeji, jmenuji se Nicolas
a bydlím ve stavení na Svaté Hoře s mým dědečkem. "

To, když slyšela Lucienn, nebylo o téma
nouze. Velice ji to zajímalo, protože toho o něm hodně slyšela od své babičky,
ale také se toho o starém mudrcovi mnohé povídalo mezi lidma. Že prý je
šarlatán a čaruje, spojuje se s ďábly a podobné lidské řeči, které si lidé
vymýšlejí, protože nemají odvahu se přijít přesvědčit o pravdě. Catherine tyto
řeči ovšem moc nezajímaly, navíc je chtěla nechat chvíli o samotě, a proto se
rozhodla jít si zaplavat.

Lucienn s Nicolasem si povídali celé hodiny, než byl čas jít zase zpět.

10. díl

Vyprávěl jí o příbězích v knihách, o svém životě a životě jeho dědečka.

"Uvidíme se ještě?" naléhal Nicolas.

" Zítra přijdu, chtěla bych slyšet ten
příběh celý. Zase po rozbřesku, až bude slunce támhle" a ukázala na horu, ze
které se slunce probouzelo.

Nicolas šel domů plný dojmů a emocí.
Usmíval se a prozpěvoval si. Přišel zrovna včas, kdy mudrc krmil svá zvířata.
Pomohl mu a přitom vyprávěl, co zažil u jezera. 
Mudrc ho se zájmem poslouchal. Znal tu dívku, znal i její sestru a
babičku, která k němu chodívala pro bylinky a ač měl obavy, neřekl na to
nic. Nebylo třeba dalších slov, Nicolasovo srdce mluvilo za vše. Zamilovalo se
do křehké dívčiny duše. Ještě než usnul, představoval si její tvář hluboko do
noci.

To se již vracel starý muž
z nočního sběru blínu a durmanu. Již staří Babyloňané věděli, že tou dobou
obsahují nejvíce vody. Durman byl pro něj velmi důležitou součástí při
zasvěcovacích rituálech, ale i jako lék pro obyvatele tamních i vzdálenějších
končin. Ten večer byl příznivý pro dělání odvaru z jeho listů. Zatímco
vřela voda, pokuřoval viržínko ze sušených listů starého durmanu, omotaného
kolem žitného stébla. Když v tom přišlo vidění.

Marguerite se mu dívala do očí a šeptala
jeho jméno, plakala. Bylo to tak náhlé a krátké. Jako kdyby ji držel za ruce a
stíral jí z tváří slzy. Cítil vůni její kůže. Nikdy ji nepřestal milovat.
Z jeho srdce ona nikdy nezmizela, jako desítky dalších. Navždy zůstala hluboko
uvnitř. Tak jak vidění přišlo, tak zase odešlo. Odvar byl hotový. Sundal ho
z ohně, přecedil a nechal vychladnout. Bylo už příliš pozdě, čas jít si
lehnout.

Když se ráno probudil, Nicolas byl
pryč.  Starý muž vstal, opláchl si
obličej, podojil kozu, pustil zvířata ven a nalil si šálek čerstvého mléka.
Slunce se už probudilo, ale vidět nebylo. Schovalo se za černé mraky,
přinášející něco zlého. Zvedal se silný vítr a Nicolas byl pořád pryč. Bylo mu
jasné, za kým tak brzy ráno šel.

Blížil se čas oběda, větve burácely ve větru a z nebe se sypaly proudy vody.
Starý muž vyhlížel Nicolase, a ač si byl jistý, že je v bezpečí, starost
mu nedovolovala být zcela v klidu.

11. díl

Když v tom se rozrazily dveře a dovnitř vtrhl úplně
promáčený Nicolas s Lucienn.

"Babička, babička Lucy je nemocná. Jen
leží a těžce dýchá. Dědečku prosím pomoz."

Mudrc věděl o strastech babičky, věděl,
že ji trápí silné astma. Proto vzal potřebné byliny a společně se vydali za
horu ke staré paní. Větve se lámaly a jít tou dobou lesem bylo velmi
nebezpečné. Stromy na Svaté hoře byly staleté, zažily už větší bitvy počasí,
ale přeci jen vítr ulamoval jejich staré větve a s rachotem je nechal
dopadat na zem. Babička byla přítelkyní mudrce po dlouhá léta, věděla o jeho
životě mnohé a on zase o tom jejím. I přesto, že žil každý sám, nikdy se do
sebe nezamilovali, ale pojilo je silné pouto, pouto přátelské.

Trvalo necelou hodinu, když se dostali
do bezpečí osady staré paní. Seděla na posteli a držela se za prsa. Když
uviděla svého přítele, stěží se pousmála. U ní seděla její dcera a v rohu
místnosti nervózně přešlapoval dceřin muž. Mudrc neváhal, z bezpečí svého
kabátu vyndal potřebné masti, odvary i vykuřovadla. Poprosil otce Lucienn, aby
přiložil do krbu a nechali je o samotě. Při sobě si nechal jen Nicolase.
Přikázal mu zapálit vykuřovadlo s bylinnou směsí, která blahodárně působí
na tělo, uklidňuje a čistí dýchací cesty. Sám přikládal obklady, drmolíc při
tom nesrozumitelná slova.

Tělo se uvolnilo pod návalem bolestivých
křečí v hrudníku. Sesunulo se na postel a propadlo v spánek. Bylinná
směs zatím dohořela a bouře utichla. Stařenka měla obrovské štěstí. Nebýt Nicolase
a Lucienn, nikdy by se jí nedostalo tak rychlé pomoci. Ano, uvědomil si. Vše je
spojené, všechno se vším souvisí, už dávno před tím, než o tom sami máme
tušení. Věděl o tomto jiném světě, věděl, že nad nimi bdí energie, nad kterou
nemáme moc. Přitahuje nás jeden ke druhému přesně tak, aby to zapadalo do
systému koloběhu. Nic není náhodné. To už si uvědomil dávno, nyní mu to bylo opět
připomenuto. Podíval se na trochu vystrašeného Nicolase, usmál se a tím dal
najevo, že už není čeho se bát, že už je babička mimo nebezpečí. Na stole
nechal to, co už staré paní došlo na léčení neduhů a dal pokyn vnukovi
k odchodu. Za dveřmi čekala celá rodina. Mudrc je ubezpečil, že je vše
v pořádku a že jejich babička tu bude ještě dlouhá léta. Otec Lucienn
tiskl mudrcovu ruku a do ní vkládal váček peněz, které ovšem nebyly přijaty.

" Tak kdyby jste cokoliv potřeboval,... ,mockrát vám děkujeme!" volal ještě do starcových zad.

12. díl

O měsíc později v jeden večer, při
toulkami vědomím, se starému muži objevila ve vidění opět Marguerite. Vařila
vodu v konvici a usmívala se. Šedivé vlasy úhledně sčesány do drdolu, ji
dělaly vznešenou a křehkou. Roky nic nezměnily na kráse, která z ní
vyzařovala. Vrásky vepsány životem, se hrdě nosily na její tváři. Obracela
k němu svůj zrak a prosila ho, aby se za ní vydal.

Dny míjely noci a měsíc střídalo slunce.
Mudrc miloval probouzení nového dne a často se vydával ještě před rozbřeskem,
ke skalnímu přístřešku Casita de Piedra, kde prováděl rituály, a odkud byl
překrásný výhled na jezero. Pokuřoval vyržínko a čekal na východ slunce.
Rozprávěl sám se sebou a cítil, jak mu čas našeptává, aby se vydal na svoji
možná poslední pouť. Pozoroval hladinu. Studený vzduch se zde potkával
s teplejší vodní hladinou jezera. Vznikala tím mlha a stoupala nahoru jako
nějaký duch. A když se teplý vlhký vzduch dotýkal chladnější lesní půdy,
vznikala mlha i tam. Teprve když slunce lesní mlhu ohřálo a vysušilo z ní
nejtěžší kapičky vody, stoupala mlha nad koruny stromů. Někdy byla tak bílá, že
skoro nebylo vidět na vlastní ruku. Je to mlha složená z velmi drobounkých
kapiček vody, které se sráží při setkání studeného a teplého vzduchu. Kapičky jsou
tak malé a lehké, že nepadají na zem jako dešťové kapky, ale vznáší se jako
kouř. Za ty roky se tu změnila jen velikost stromů, byly ještě kolosovitější a
mohutnější, než jak si je pamatoval, když toto úchvatné místo viděl po prvé.

Ve chvíli, kdy slunce pohltilo mlhu nad
jezerem, vrátil se do stavení. Nicolas připravil snídani a podojil kozu. Oslík
si vesele žmoulal čerstvou trávu a kůzlata ho vítala hopkáním a hlasitým
bečením.

" Ách, Nicolasi, jsem rád, že jsem tě
zastihl. Dnešní noc tě čeká veliká zkouška. Byl bych rád, kdyby sis odpočinul a
načerpal síly. Nebude to nic snadného. Pojď, zasedneme k snídani a
popovídáme si o tom. "

Tu noc se měl Nicolas setkat
s vlastními démony, kteří jsou v jádru každé duše. Aby překonal sám
sebe, musel se dostat do vlastního vědomí. Je to velmi nebezpečné, duše už se
nikdy nemusí vrátit, boj s vlastními démony může kdykoliv prohrát, ale
kdyby si mudrc nebyl jistý, že je Nicolas dostatečně připraven, nikdy by
neriskoval. Musel Nicolase správně navést a ukázat mu směry a znamení. Ale než
se tak stane, měli ještě celý den před sebou.

Nicolas se však místo odpočinku vydal
podél břehu k jezeru. U jezera už netrpělivě přešlapovala Lucienn a
vyhlížela ho. Když k ní došel, obejmuli se.  Nicolas Lucienn vyprávěl, co ho dnes večer
čeká, že ví jak je to nebezpečné, ale že se nebojí. Určitě to zvládne a stane
se tak mladým šamanem, pokračující v učení. Lucienn se na něj dlouze dívala,
v jejím pohledu bylo něco víc, něco co ještě neviděl.

"Nicolasi, miluji tě a chci, abys mě
pomiloval. Chci se ti dát, teď a tady. Na místě našeho prvního setkání. "

"Och Lucci, já ... "

"Nic neříkej a líbej mě."

13. díl

Nicolas zabořil Lucienn ruku do vlasů a
dlouze ji líbal. Rukou hladil hebká stehna a vkrádal se pod její bílé šaty.
Byla krásná, tolik ho přitahovala. Chtěl ji mít celou. Šeptala jeho jméno a
prosila o kousek něhy. Seděli na břehu, do sebe propletení, svědkem jim byla
hladina a odraz slunce v ní. Lucienn si svlékla šaty a zůstala před
Nicolasem zcela nahá. Díval se na její krásná prsa, přejížděl po nich dlaněmi a
mačkal je. Pomalu ji položil do trávy. Svlékl se a lehl si vedle ní. Po prvé se
takto dotýkal ženského těla. Zkoumal tuto lidskou krásu svými rty. Když rukou
zajel do klína a dotkl se chomáčku černých chloupků, zlehka se prohnula, jako kdyby
tím říkala, ano, pokračuj. To mu dodalo odvahy a sjel ještě o kousek níž, tam
kde se žena otevírá. Bylo to tak zvláštní a nové, vychutnával si  každý kousek tohoto mladého ženského těla. A
když do ní po prvé pronikal, bylo to, jakoby se rozbouřily vlny v něm samotném.
Celým tělem mu projížděl hřejivý pocit, zároveň měl ale strach, aby Luci
neublížil nebo aby to nějakým způsobem celé nepokazil. I on ji miloval. Od
prvního okamžiku, kdy ji viděl, věděl, že ona se stane jeho životem.

Slunce už se pomalu chystalo zapadnout a
Nicolas byl ještě stále s Lucienn. Byl čas vrátit se domů.

Mudrc ho už vyhlížel. Vše bylopřipraveno.

"Nicolasi? Víš přeci, že dnes tě čeká
velká zkouška. Už jsem si myslel, že jsi zapomněl."

"Jak bych mohl dědečku." na chvíli
zaváhal, zda mu má říct o dnes již jedné velké zkoušce, kdy se stal mužem, ale
se vším se nakonec svěřil. Jeho pradědeček mu byl přeci rodinou, učitelem, ale
i přítelem. Ano Nicolas mu říkal dědečku, i když to byl jeho praděd, ale byli
na to tak zvyklí již od začátku. Měli
ještě čas, než slunce zapadne úplně. Usedli ke stolu, mudrc nalil čaj a o tak
velké události v životě mladého muže, si ještě chvíli povídali. Nicolas ho
ujistil, že zná rizika a že už dávno prý studoval knihu, co je schovaná vysoko
na polici. Mudr už na ni dávno zapomněl.

Poté co si popovídali jako muž
s mužem, přichystali si věci a vyrazili na cestu do hor, k přístřešku
Casita de Piedra. Noci byly ještě krásně teplé, ale léto už bylo na svém
sklonku a do krajiny měl co nevidět přijít podzim. Popelavá sova jim byla
tichým společníkem. Byla to táž sova, která před lety svolávala les na smuteční
obřad Nicolasovy matky. Tentokráte obyvatele lesa vyzývala, aby ztišili své
výkřiky a byli připraveni, kdyby Nicolas potřeboval jejich pomoc.

Došli ke skalní kotlině, rozdělali oheň
a zapálili bylinnou směs. Místo bylo připraveno k rituálu. Mudr podával
Nicolasovi omamný nápoj a než začínal působit, říkal mu vše, co se bude dít.

14. díl

"Nejdůležitější ze všeho je, aby ses
spojil se svým zvířetem, které ti na tvé cestě bude pomáhat. Zažil jsi to
mockrát, ale tentokráte musíš dojít nejdál. Za hranici. Vydej se dolů do útrob
země, do jejich temných koutů. Neměj strach, budu tě provázet. Ty mi budeš
říkat, co na své cestě potkáváš a já ti budu vysvětlovat, co to znamená a zda
to jsou dobrá či špatná znamení. Pokud bys byl v nebezpečí, které
nezvládne ani tvůj zvířecí průvodce, vydám se ihned za tebou."

Nicolas přikyvoval, strach neovládal
jeho mysl, ale vzrušení a zvědavost. Vypil druhý šálek nápoje a pomalu upadával
do stavu barev a tónů. Mudrc bouchl holí třikrát do země a vytvořil tím kolem
Nicolase ochranný kruh.

Rytmickým tempem bubnoval a jeho tóny se
mísily s rituálním zpěvem. Když viděl, jak se Nicolasovy oči mění a tělo
se zmítá v jiném světě, přestal bubnovat a podal Nicolasovi třetí a
poslední šálek nápoje. Znovu bubnoval, stále rychleji, dokud se i on nedostal
do transu, ale jen takového, aby byl schopen vnímat tělo, ležící na zemi
s očima široce otevřenýma.

"Nicolasi slyšíš mě? Jsem tady, abych tě provedl. Řekni mi, kde jsi."

" Skála, nebe."

"Pokračuj" pobídl ho stařec.

"Pták velký, orel." Bylo to dobré
znamení, orel byl jeho silovým zvířetem, jeho průvodcem. Nicolas měl nelehký
úkol. Musel najít pána podsvětí, přesvědčit ho, aby ho nechal vstoupit, vyhledat
nemocnou duši a vrátit ji zpět do těla. Celý proces nemůže trvat jak půl
hodiny, jinak se může stát, že se Nicolasova duše už nikdy nebude moci vrátit.

" Nicolasi, jdi dolů do útrob skal,
najdeš tam vchod do podsvětí. Orel ti ukáže cestu a bude ti pomáhat při plnění
úkolů." Nasedl tedy na orlova křídla a ten ho snesl ke vchodu do skal. Cesta
byla bez zábran, jako kdyby ani vchod nebyl hlídán, ale to bylo jen zdání.
Temní duchové tě nechají vstoupit s radostí, dokonce i návštěvníka vítají
a zasypávají ho dary, lichotkami a výzvami. Přesně vědí, po čem která duše
touží a snaží se ji zlákat na svoji stranu, vypočítavými návrhy. Vstup do první
části podsvětí vypadá jako rajská zahrada, na které je hojnost všeho.

"Nicolasi, mluv se mnou, co vidíš."

"Lucienn, volá mé jméno."

"Nenech se zmást, není to Lucienn, je to
jen přelud. Tvým prvním úkolem je přejít tyto nástrahy a pasti. Nevšímej si
toho a jdi dál. Až na konec zahrady, tam najdeš bránu, budou u ní stát dva
protiklady. Dobro, které ti řekne pravdu a zlo, které ti bude lhát a říkat jen
co slyšet chceš. Vydej se cestou zla. To bude tvůj druhý úkol. Musíš poznat
zlo, to by neměl být problém. V kapse máš dar pro tuto zapomenutou duši,
co hlídá vstup do podsvětí. Dej jí ho. Jsou to jedovaté byliny, které oni
používají jako rozmary. "

Nicolas se blížil k bráně, cestou
ho rozptylovaly krásné tóny a ženy, jež ho lákaly. Snažily se tak, aby Nicolas
ani k bráně nedošel a nechal se jimi zmást. Ale Nicolas si byl moc dobře
vědom, jaký je jeho úkol a disciplinovanost při obřadech ho naučila kázni a
pozornosti. Tónů ani žen si nevšímal.

Došel k bráně, kde měl rozpravu
s dobrem. Marně se ho snažilo přesvědčit, ať se vrátí zpět, odkud přišel. Avšak
ani se zlem to nebylo jednoduché. Nechtělo ho pustit dál. Nicolas ho stěží mohl
přesvědčit. Až když vytáhl bylinky, které mu dal mudrc, nechalo se zlo přeci
jen přemluvit.

"Inu vítej, chlapče a pojď dál do našeho světa" zasmálo se potutelně zlo.

15. díl

Vše se najednou zahalilo do černého
závoje. Slunce už nesvítilo a omamné tóny a ženské krásky zmizely tak rychle,
jak se objevily. Nebylo zde ani vody a dýchat se dalo jen těžce. Všude se povalovali nemocní lidé a zápach
mrtvých těl byl všudypřítomný. Orel rozsvítil své oči a načechral peří, aby dal najevo, že je ochráncem.

Nicolas se rozhlížel, trochu tápajíc, čí
duši vlastně hledá. Ale jeho kroky ho vedly přesně známo kam. Když prošel
hlubinu tohoto hyperprostoru, dostal se do dalšího. Ještě vzdálenějšího od
cesty ven. A tam ji uviděl. Seděla na zemi. Špinavá, uplakaná a svázaná
v okovech lidských trosek.

" Babičko Marguerite!" vyhrkl Nicolas.
Srdce mu poskočilo a to se odrazilo i ve skutečném světě. Tělo se mu zmítalo
neklidem a rozrušením. Mudrc mu otíral z čela pot, drmolil slova a vzýval
síly, aby se s ním spojily a pomohly mu při plnění úkolu. Byl si jist, že
našel, co hledal. Teď už jen, aby sebe i duši nemocného vrátil zpět.

Když se Nicolas přiblížil ke své
prababičce, objevil se ON. Jeden z Pánů Temnoty. Ten, co střeží duše nemocných.
Nicolase ta síla odstrčila stranou, až upadl na kámen a zranil se na ruce. Mudrc věděl, že se tam děje něco vážného,
ošetřil krvácející ránu a svlažil Nicolasovi rty. Mluvil na něj, volal, ale Nicolas ho neslyšel, nemohl.

Byl pohlcen tmou a sílou vládce. Musel
to zvládnout sám.

"Co chceš? Co tu pohledáváš?" zaznělo mu
z otvoru místo rtů.  Oči bez výrazu, bez
barvy, plné prázdnoty a děsu.

" Myslíš si, že mi ukradneš duši, o
kterou jsem tak usiloval? Myslíš si ty jakýsi člověče, že můžeš přijít sem a hrát
si na hrdinu? Chachachááá." skály se roztřásly a zasypávaly svými kameny zem.
Nicolas věděl, že zlo lze porazit jedině dobrem a čistou myslí. Ač se mu do
hlavy vkrádaly děsivé myšlenky, které ho chtěly ovládnout, byl si toho vědom a snažil
se nepodlehnout. Poklekl před pána a začal se modlit. Zatímco se modlil, orel
nalétával zlu do tváře a svými drápy se mu zatínal do černých otvorů místo očí,

aby odpoutal pozornost od zraněného Nicolase, který se modlil ke své                                                                                  mrtvé matce. Modlil se pro vyšší dobro a nechal ze svého srdce
proudit lásku a víru i v tak zoufalé a těžké situaci, v jaké se
nacházel. Z jeho těla vycházela záře a pohlcovala tmu i zápach. Kolem něj se shlukovala světla a vytvářela ochranný plášť. Pán se vzpouzel a kroutil. Záře ho v prázdnotě sebe samého pálila, sliboval a žadonil. Že prý nechá duši
Marguerite odejít, jen ať zanechá těch příšerných slov. Nicolasovým úkolem bylo
zachránit duši a tím i sebe samého. Bez něj by se duše nikdy nedostala ven.
Uvnitř mu napovídal čísi hlas.

"Nevěř tomuto proradnému zrádci. Uvěznil
by tu tebe i tvoji prababičku." a tak se stále modlil, i přes utrpení,
které ho sžíralo. Vše co se mu vkrádalo do hlavy, byly jen záminky a lži, na
něž ho lákaly milované bytosti. Těmi bytostmi byl Pán Temnoty, který měnil
podoby, aby svedl Nicolase z cesty do pekel tohoto mrtvého kraje.

Nicolas byl na pokraji sil, klečíc před
temnotou sebe samého, drmolí slova, zatímco mudrc připravuje lektvar pro návrat do země
živých. Podal  by ho Nicolasovi po uplynutí doby, kterou tam
v hlubinách může strávit. Čas se blížil ke konci a Nicolas stále putoval
mezi světy.

16. díl

Sovy přiletěly na větev a pozorovaly
toto divadlo. Byly poslové smrti. Vždy byly připraveny, aby mohli duši mrtvého
dovést na druhý břeh.  Na ten, který si daná
duše vysloužila svým životem na Zemi.

Mudrce tížily obavy, vzal hůl a opět
s ní třikrát bouchl do země. 
V tom se Nicolas probudil celý zpocený a zmatený. Zvedl se, tápajíc
ve tmě, vydal se přímo na okraj skály. Ještě krok a spadl by do hlubin jezera.
Mudrc ho ovšem zadržel, chytil ho za ruce a dovedl zpět k ohni. Posadil ho
a dal mu napít nápoje, který uvařil. Po pár douškách byl Nicolas plně při
vědomí.

"Dědečku, prababička je
v nebezpečí. Duše, kterou jsem měl vysvobodit, byla ta její. Podařilo se mi
to, unikli jsme jenom o vlásek, ale on si pro ni přijde, přijde si pro ni
zase.  Je v nebezpečí. Musíme se za ní vydat!"

"Jen klid chlapče, uděláme co je třeba,
teď si ale odpočiň." tu noc zůstali v bezpečí skal. Nicolas usnul
neklidným spánkem. Starý muž zůstal bdělý, aby dával pozor na tohoto mladého
muže, tak odvážného, aby podnikl výpravu pro záchranu jiné duše, nevědě jaké.
Ano podařilo se mu to.  Další učení bylo
dokonáno.

Pár dní byl Nicolas velmi vyčerpaný, boj s temnotou nikdy není dobré pro duši ani tělo, ale je součástí života. Mudrc se staral o svého pravnuka a přemýšlel, jaké kroky podnikne dál. Zatímco Nicolas odpočíval, vyšel starý muž do lesů k přístřešku Casita de Piedra, aby mohl tiše rozmlouvat se svými bohy.

Věděl, že místo, na kterém sedí a
rozjímá, vidí naposledy. Byl čas odejít. Starý muž opouštěl toto  místo tak, jak ho kdysi objevil. Posvátné
kameny skryty za balvanem v písku, i ohniště složené z jednoho
hlavního uprostřed a dokola kolem ještě druhého většího. Jen stromy byly vyšší
a mohutnější a snad i to slunce zářilo o něco víc. Vzpomínal, co zde prožil a
byl si vědom, že už se nikdy nevrátí. Musel se vydat na svoji poslední pouť, do
kraje neznámo kam, aby našel svoji dávnou lásku Marguerite. Byl pln obav a
vzrušení. Ani si nepomyslil, že by ji snad ještě někdy mohl spatřit.  A když už se s mířil s tím, že ji
kdysi dávno viděl naposledy, nyní mu osud překřížil cesty a dovedl mu Nicolase,
aby snad on dovedl jeho k Marguerite? 
Ale jak a kam se vydat. Nezná přece cesty a Nicolas byl ještě příliš
malý, aby si to pamatoval. Když v tom mu do hlavy vstoupila myšlenka. Ten
medailonek. Ano ten medailonek, Nicolas ho nosil na krku. Musí se vrátit a
pořádně si ho znovu prohlédnout. Ještě naposledy se rozhlédl kolem sebe,
poděkoval za vše, co mu bylo na tomto místě dáno, co ho skály a krajina
zdejších míst naučily a vrátil se zpátky. Vítr mu naposledy rozčechral bílý
vous, prolétl se v korunách stromů nad hlavou starého muže a zmizel. Dal
mu tak najevo, že ač už bude kdekoliv, přírodní živly i bohové mu budou stále
nablízku.

17. díl

Jaké bylo překvapení, když spatřil
Nicolase dojit kozu. Oslík kolem něj vesele poskakoval a měl radost ze znovu
nabrané síly svého kamaráda.

" Jsem rád, že tě vidím na nohou
Nicolasi, jak se dnes cítíš, chlapče?"

" Je mi mnohem lépe, děkuji dědečku.
Dnes mě přijde navštívit Lucienn."

" Nicolasi, pojď se mnou, musíme si promluvit."

Mlčky došli ke konci zahrady, posadili
se na plochý kámen a tiše hleděli do dálek. Slunce hladilo probouzející se
přírodu svými paprsky a mlha stoupající z krajiny, se plazila po kmenech
stromů až nad ně, kde se pomalu vypařovala.

" Nicolasi, půjč mi svůj medailonek."
starý muž ho vzal do dlaní, sám nevědě, co v něm vlastně hledá. Otevřel ho
a chvíli se díval na tvář milované Marguerite, pak na tu svoji, ještě hladce
oholenou, bez jediné vrásky. Poté obě podobizny vyndal. Pod jejím obrázkem byl
vyryt nápis

Navždy tvá Marguerite a pod jeho byl vyryt
název města s datem před odchodem Mariany a Nicolase z vlasti.  Marguerite ho tam nechala vyrýt
v domnění a s vírou, že se medailonek přeci jen dostane do jeho rukou.

" Pohleď " a ukázal Nicolasovi medailonek s nápisem.

" Ano, vzpomínám si, to je místo, kde
jsme žili. Santina de lar. Nádherné lesy a řeky divoké, jako srdce mladé laně."
v rozzářeném pohledu mladého muže se zračily vzpomínky z dávných
let. 

"To je místo, kam se musíme vydat. Zpět
do tvého domova." stařec nemusel dále mluvit, vše bylo jasné. Oba musí opustit
tyhle kraje, tuto zem a Nicolas Lucienn. A i když Nicolas věděl, že tato chvíle
nastane, veselá tvář se náhle změnila a místo úsměvu přišla starost a smutek.
Dál seděli mlčky, každý se svými myšlenkami, svými pocity.

"Nicolasi! Nicolasi! Dědečku!" volal
dívčin hlas, přicházející od stavení. Nicolas pohlédl starci do očí, ten pokývl
hlavou, dávaje tím najevo, že má jít za ní. Mají si toho teď hodně co říci.
Usměvavá dívka padla Nicolasovi do náruče.

"Pojď, musím ti něco povědět." usmívala
se s očima široce otevřenýma, jakoby snad pohled měl vyslovit vše, co
cítilo srdce.

"I já tobě." řekl Nicolas, vzal Lucienn za ruku a vydali se k jezeru na místo,
kde se po prvé setkali.

18. díl

Nicolas byl zadumaný a tichý. Poslouchal
Luci, jak vypráví, jak je šťastná, až si ona sama málem nevšimla, že Nicolase
něco trápí. U jezera byl klid, slunce už vypilo všechnu ranní mlhu. Bylo tak
nádherné ráno. Vzduchem se nesl duch nového dne a nový den přinesl i nové
události.

" Chtěl jsi mi něco povědět?"

"Řekni prvně ty, co máš na srdci."

Lucienn se nenechala dlouho pobízet.
Vzala Nicolase za ruku a přejížděla si s ní po břiše.

"Tady, tady uvnitř mě, se rodí nový
život. Čekáme dítě.  Budeš táta Nicolasi,
táta našeho dítěte."

tváře se jí červenaly a s pohledem
upřeným, hledala odpovědi v jeho očích. Díval se na ni, tak hluboce a
něžně. Poté ji k sobě přivinul a rozplakal se.

"Luci" zašeptal Nicolas.

"Jsem šťastný, že naše láska dojde
naplnění a z ní se zrodí nový život. Moje láska k tobě nikdy
neuhasne, miluji tě, tak moc tě miluji." odmlčel se.

"Nicolasi co se děje, mluv, proč mlčíš,
stalo se snad něco? Nejsi snad zdráv? Zkoušku jsi přece zvládnul."

"Luci musím odejít. Odejít z tohoto
kraje a dojít do Santina de Lar, místa, kde jsem se narodil a kde je má rodina.
Tam je moje prababička. Její duši jsem hledal v temnotách podsvětí. To ona
je duše, kterou jsem měl zachránit. Nyní se mi to podařilo, ale vím, že není
konec, né úplný. Netrap se, vrátím se. Vrátím se za tebou a naším dítětem.
Budeš tu v bezpečí. Bohové tě ochrání. Ach Luci, tolik tě miluju." znovu
ji objal a oba se rozplakali.

"Ale co když se už nikdy nevrátíš, máš
tam přeci svoji rodinu."

"To tys teď má rodina a toto je můj
domov. Tady jsem vyrůstal a tady chci, aby vyrůstalo i naše dítě." poté ji
položil do trávy. Kapičky jejích slz se mu vpíjely do rtů, přitom se dlouze
milovali.

19. díl

O pár dní později už bylo vše
přichystáno a muži byli připraveni na cestu. Lucienn slíbila, že se postará o
zvířata. Nyní se toto malé skromné stavení plné knih, stalo útočištěm této
mladé ženy, nosící pod srdcem Nicolasovo dítě. Starý muž si byl vědom, že jsou v okolí
lidé odkázaní na jeho bylinky, proto ještě před tímto velkým dnem naučil Luci,
co která bylina znamená, kde roste a jak se ty nejdůležitější zpracovávají.
K tomu dostala svazek knih, ve kterých se dočetla to samé, čemu jí mudrc
naučil. Byla dobrou žačkou, už z toho důvodu, že spoustu vědomostí získala
díky Nicolasovi, se kterým často chodívala do lesů a na místa, na nichž tyto
byliny rostly.

Mudrc naložil na svého osla vše
potřebné. Moc toho nebylo. Nezbytné byliny, deku, čutoru s vodou, trochu jídla.
Věděl, že to pro tuto dvojici nebude snadné rozloučení, proto se vydal do
nedalekého města napřed, kde se měl poté s Nicolasem setkat.

Po cestě se stavil do několika stavení,
kam zanesl zásoby přírodních léčiv a nezapomněl ani na svoji starou přítelkyni,
babičku Lucienn. Její zdraví se zlepšilo, rty se usmívaly, ale ve tvářích byly
vidět obavy. Přeci jen je teď její vnučka nosí ve svém lůně dítě a muž, kterého
miluje, ji opouští. Mudrc se zdržel jen chvíli, rozloučil se se stařičkou
přítelkyní, oba vědě, že se vidí naposledy, aspoň v tomto Světě a
pokračoval dál směrem k městu, kam se vydal na pobřeží domluvit převoz. Než
však k jezeru došel, musel obejít ještě pár stavení, kam pravidelně
nosíval buď on nebo Nicolas bylinky čerstvé,  nasušené, ale i různé lektvary a kapky. U jezera
vládl ruch. Rybáři se vraceli z ranního lovu, vytahovali ryby ze sítí a
házeli je do připravených kádí. U nich už se hromadili kuchaři z místních
hostinců a na tržnicích se to plnilo lidmi. Tou dobou byly sítě ještě plné ryb.
Malý chlapec si sedl na jedno z mol a hrál na píšťalu. Stařičká paní se
dožadovala nějaké almužny a hladoví psi pobíhali kolem v domnění, že i oni
něco dostanou. Převoz byl domluven bez menších potíží. Sedl si tedy starý muž
na vzdálenější břeh jezera, kde měl dobrý výhled na cestu, jíž Nicolas dorazí.
Kolem něj se proháněly děti a zpívaly si písničky. Jakoby vše nasvědčovalo
tomu, že jejich cesta je připravena, dumal si Mudrc a nechal se okouzlovat
ruchem města. Zanedlouho uviděl Nicolase a vydal se mu vstříc. Mladičké dámy se
na pohledného muže usmívaly a s chichotem si zakrývaly zrůžovělé tváře.
Nicolas slušně děvčata pozdravil a šel dál, hledaje očima mudrce.

20. díl

"Ódjézd převozu! Ódjézd převozu!" křičel
starý námořník, kterému loď přepadli a zapálili piráti. Od té doby se živí jako
převozník na tomto jezeře a dá se říci, že je docela spokojen. Sem tam si
zasteskne po širých mořích a dalekých krajinách, ale už není tak mlád, aby se
honil za přízrakem bohatství. Svobodu našel tady v Zemi za Horou, u Jezera
Bleu, které bylo stejně tak širé, jako moře v jeho představách.

Oba muži zamířili právě k tomuto
námořníkovi, který den co den, od rána do večera převážel kupce, neznámé lidi
honící se za přízraky, rybáře i obchodníky.

"A kam vyrážíte vy, pánové. Znám spoustu
příběhů lidí, kteří se vydali tam daleko za obzor a už se nevrátili. Co vás tam
táhne?"

Nicolas se trochu rozpovídal, ale neřekl
nic, co by nebylo nutné. Skutečný cíl cesty neprozradil. Na jezeře strávili 2
hodiny plavby, než uviděli druhý břeh. Bylo krátce před polednem a na svoji
cestu měli celý den. Mudrc dal námořníkovi několik franků a pokračovali dál.
Prohlížel si krajinu a snažil se rozpomenout, jak to tu vypadalo před více než
50lety, kdy se ocitl po prvé v této části Světa. Vše bylo tak jiné, že si téměř
nevzpomínal, ale jedno mu přeci jen utkvělo v paměti. Když uviděl kříž na
rozcestí dvou cest, věděl, že to je ten, pod kterým seděl a sám nevěděl kudy se
dál ubírat. Ale tentokrát znal cesty. Věděl, že se musí dostat do dalekého
města Grandwill a odtud najít cestu dál, dál do Santina de Lar.  Vydali se tou, která směřovala do hor. Čím
víc se k ní blížili, tím víc se nebe zatahovalo, oblaka houstla, a pod
svojí tíhou klesala téměř až k zemi. Blížila se silná bouře a nikde
nebylo, kam se ukrýt. Oslové celí vyděšení hýkali čím dál víc a mudrc začínal
mít obavy. Když tu se před nimi z mlhy objevila chaloupka a druhá, třetí.
Celá vesnička se jim zjevila jak vysvobození z blížícího se pekla.
Zabouchali na dveře první z nich. Vyšla vrásčitá stařena, s šátkem
pevně uvázaným kolem hlavy. Tlusté tváře byly červeně zabarvené, což značilo o
jejím pevném zdraví a několik vrstev sukně jí zakrývaly baculaté nohy. Opírala
se o hůlku a mžourala po neznámých mužích modrýma očima.

21. díl

"Co tu pohledáváte v tak nehostinný čas?" zeptala se s nedůvěrou v očích stařena.

" Vydáváme se na dalekou cestu z krajiny jezera Bleu a potkala nás blížící se bouře, můžeme se tu
uchýlit, než bouřka přejde?"
Stařena pokývala hlavou. I s oslama prošli úzkou chodbou do dalších dveří.
Za nimi se ukrývala malá salaš, kde byla různá zvířata, k tomuto kraji
nezbytně nutná. Kráva a koza, slepice, dva vepři a pár kachen.

"Sem dejte své osly a pojďte za mnou."
pobídla je žena. Pak je vzala k sobě do světničky. Skromná místnost ukrývala
krb, stůl se dvěma židlemi, truhlici a dvě postele, z níž na jedné ležel
muž a spal. Mudrc hned poznal, že není zdráv a že ho trápí nějaké neduhy, ale
nic neřekl. Posadili se ke stolu, stařena jim nalila teplé mléko a dala sušit
navlhlý šat. Až poté, co sama přisedla za nimi ke stolu, začal se mudrc ženy
ptát na spícího muže. Odvětila mu, že už je prostě starý, starý a líný. Nic
jiného v tom není a usrkla ze šálku. 
Mudrc přistoupil k ležícímu tělu. Sáhl na ruce i hlavu. Hlava hořela a ruce byly jako led. Barva tváře byla našedlá a na pravém spánku měl červený flek. Né, nebyl zas tak stár, aby jen ležel a byl oslaben z pouhého stáří. Viděl už takto vypadajícího člověka a né jednou. Všechno nasvědčovalo tomu, že spícího muže napadla cizí duše a parazituje na ní. Ale jak je vidno, už pěkně dlouho a čím dál víc. Zřejmě za nějaké neodpuštěné hříchy sám v sobě, tělo se pak oslabí a je náchylné. Pomyslil si mudrc a navrhl stařeně, že muže vyléčí.

Ač se ošívala a připadalo jí to jako nesmysl, i k ní se dostaly zvěsti o starém čaroději, žijícím vysoko v horách
na západu země.  Zeptala se ho, zda je to on, a když kývl, uvěřila mu a nechala ho, ať se pustí do práce. Mudrc ji
požádal o ručník a nádobu.

Pod tíhou mraků se venku zešeřilo, a tak zapálila další svíci, donesla vše, oč ji muž žádal, sedla si do rohu vedle
hořícího krbu a tiše čekala. Mudrc připravil směs, kterou znal jen on a
Nicolas, ponořil do nádoby s vodou a nad ohněm nechal pomalu probublávat.
Mezitím jinou směs zapálil v kadidle a nechal kouř zaplňovat místností.
Duše opouštějící tělo, by se mohla rozhodnout, že se uchýlí do těla jiného.
Proto bude lepší, když žena počká za dveřmi.