Byl slunný podvečer. Obyvatelé malého města se procházeli kolem pobřeží a vlasy jim čechral jemný vánek. Všechny tváře byly usměvavé a veselé, až na jednu. Muž s plnovousem prosyceným svými vlastními slzami se pomalými kroky blížil k přístavu. Kdoví, co ho tolik rozrušilo, snad smrt blízkého, snad ztracení všech ideálů. Jedno však bylo jisté. Tento muž mířil přímo k jedné z lodí, přímo k té největší a zároveň nejzchátralejší. Byl jejím kapitánem. Vystoupal na palubu a rozhlédl se po širém moři. Jeho loď už nikdy nebude plout, je stará jako on sám. Napadlo ho, jak snadné by bylo skočit do moře a už se nikdy nevynořit. Pomyslel však na svou loď, kterou opustit nechtěl. V hlavě se mu ve chvíli zrodil nápad, jak skončit život společně se svou lodí. Bude to jejich poslední plavba... Po městě rozvěsil plakáty s nabídkou na příjemnou smrt. "Poslední plavba Titaniku", tak tu akci nazval. Následující dny k němu přicházeli nešťastní či nemocní lidé, kteří už na světě jen trpěli a neměli odvahu sami z něj odejít. Plavba ke zkáze přilákala desítky lidí. Blížil se den, kdy měl druhý Titanik navždy opustit břehy... V neděli se na pobřeží srotil dav lidí, kteří svým máváním vyprovázeli novou posádku Titaniku. Někteří z paluby také mávali a dávali tak sbohem svým životům, někteří byli na loď pouze odneseni a nebylo jisté, zda se vůbec dožijí potopení lodi. Kapitán zazvonil na velký zvon a chátrající loď se odrazila od břehu. Lidé jedli, pili, tancovali a veselili se. Kapitán se procházel mezi nimi a ptal se jich, proč že jsou na této lodi. Jeden muž s upřímným úsměvem na rtech odpověděl, že se opravdu moc těší na svou ženu, kterou už několik let tíží hlína na hrudi. Druhý zas, že jeho dluhy by ho zabily jistě méně příjemným způsobem. Žena s vyhublými tvářemi chtěla na dně oceánu najít svou dávnou lásku, kterou jí voda kdysi odnesla. Každý tu měl své místo, každý někam patřil, každý se tu bavil, neboť každý věděl, že žádné starosti už ho v tomto životě nečekají. Na přídi stála žena ve večerné róbě a hleděla na otevřené moře. Přistoupil k ní mladý muž a dali se do řeči. Hleděli na sebe, po chvíli ji on chytil za ruku a políbili se... V bohatě vyzdobeném salonku mlčky seděl muž v obleku a prohlížel si prostřený stůl, který měl přímo před sebou. Po chvíli se horečně pustil do jídla a byl u toho opravdu šťastný... Vyhublý muž, jež pozoroval západ slunce, se začal pomalu usmívat. Všechna ta pozoruhodná setkání s lidmi na druhém Titaniku mu dodala neskutečnou chuť k překonávání překážek, které s sebou život přináší. Když si však náhle rozvzpomněl, kde a proč vlastně je, úsměv mu z tváře rychle zmizel... I přes to, že dva lidé na palubě možná potkali lásku svého života, i přes to, že muž v salonku opět našel radost, i přes to, že muž na promenádě nalezl novou vůli a chuť do života, i přes to všechno už bylo pozdě. Oblohu zahalila černočerná tma a spodní kajuty začala zalévat ledová voda.
Pavlína Vaněčková