Věříte na
posmrtnost? Že když vaše tělo umře, že duše pokračuje dál, a aby nesla viny za
naše hříchy v tomto světě? Někdo se možná se smrtí nesetkal tak blízko
jako já, možná vám neumřel člověk, tak blízký vaší duši. Mne ano. Umřelo mi mé
druhé já. V době, kdy mi bylo čerstvých 18 let, jsem se potýkala s touto
situací nevědě, proč a z jakých důvodů.
Jí bylo tehdá něco málo po narozeninách 17. roku jejího života.
Zamilovala se a někdy taková láska stane se osudným, ač za hranice dál
nevidíme. Mělo to tak být, vím, že se stala obětí něčích vin.
Byla to
autonehoda. Krátce před tím, než se to stalo, přišel do snu mojí mamky můj děda,
který umřel o rok dříve. Řekl jí, že si přišel pro jednu z nás. Smrt
nás hladila po vlasech a jasně nám dala najevo, že je pořád s námi, že je
naší součástí a že každý máme svůj jasně daný čas.
Přemýšlím
nad tím. Vím, že děda nežil zas tak dobrým životem. Byl opravdovým bohémem, žil
zhýralým způsobem života a s ničím a nikým se nesral. To co měl na mysli to
ti vplálil. I přesto všechno jsem ho milovala. Ale pak umřel a přišel jeho
soud, musel zaplatit za všechny viny konané tady. A dostal nelehký úkol. Musel
přijít sem zpět mezi nás, do podvědomí a odnést si jednu tam k nim. Víte,
jak je to hrozný vědět, že berete někomu život a že se to tu otočí vzhůru
nohama, s tím vědomím, že to udělat musíte? Možná proto, že musel pykat za
svoje viny a toto byl jeden způsob k odčinění.
Ano smrt mi
změnila pohled na svět a život v něm. Už si nevidím jen na špičku nosu.
Otevírám oči a snažím se pochopit, proč. I když to nejde, přesto se mi mění
vnímání a oni mě nechávají nahlédnou pod skořápku nebo si to aspoň myslím. Vím,
že tam někde na mě čekají, že se tam dostaneme všichni a pak přijde rozsudek za
viny a činy. Za všechno se platí. Nebojím se.