Dnešní den byl ve znamení procházky. A i když bylo pošmurno a slunce se schovávalo za mraky, příroda mě okouzlovala nejen svými barvami podzimu, ale i zvuky a vůní lesů. Vítr sice foukal, zato však příjemně. Neštípal mě do tváří, naopak. Hladil mě svou hebkostí a našeptával příběhy linoucí se z dalekých končin. Nastavila jsem mu svůj úsměv a nechávala si vyprávět to, co mi přináší. Ano je podzim, listí padá ze stromů, všude je ticho a klid. Příroda se připravuje na těžké zimní období, jež má nastat.
Procházím se, nasávám atmosféru a foťákem zachycuji krásno, ale i odvrácenou tvář Matky Přírody. Všude kam se podívám, jsou pozůstatky lidských stop. Plasty, plechovky, postrácené látkové kapesníky, ale i pneumatiky na cyklostezce mě uvádí do nepříjemného pocitu. Proč když vzlétá nebo přistává pták, se v kontrastu u vody povaluje cosi plastického modrého? Proč když si stoupnu na lávku a poslouchám šumění vody, mě vyruší odhozená pneumatika?
Na druhých stranách naší Země vyrůstají kontinenty vznikající z lidských odpadů a v přírodě zdánlivě nedotčené si lidé okupují místa, která by měla právem patřit zvířatům a svobodě.
Z jakéhosi pocitu všemocenství si přivlastňujeme každý kousek naší Země, každou část této planety.
Je mi z toho smutno, ale pevně věřím, že naše generace, je generací uvědomění si a zamyšlení se nad situací, která nás velmi negativně ovlivňuje.
Buďme moudří a opatrujme to, z čeho jsme byli stvořeni.
Mysleme do budoucna, nebuďme slepí!