Jsem znavená a víčka mi těžknou, v okolí očí tvoří se vrásky.
Ruce jsou s mozoly a svaly měknou, vrásky jsou znamením stárnoucí
krásky.
Do prázdného papíru píšu teď slova, nemaje v hlavě myšlenky
srovnaný.
Poslouchám hlasu odněkud shora a nohy mám už pěkně loudavý.
V kiosku u vody s přítelem sedím, vzájemně sdělujeme si své
poznatky.
Že prý jak telátko naň někdy hledím a moje psaní je občas se zmatky.
Učím se slovům i jejich zvučnosti a vyzpívat správně rovný tón.
Není to samozřejmost, nejde to s lehkostí, však umět chci využít
všech hlasových zón.
Prý na sobě makat je duševní zralostí, bez kostí se znalostí požírám
kuře.
Zřejmě už zralá jsem jak plesnivějící jabloň, když v žaludku nosím
mrtvolný kůže.
A tak si pořád jdu bez životních šablon i někdy píchnu jak lesní růže.
Avšak já pro svoje duševní růsty, nedržím nikdy životní půsty a činím
jen to, co každý z nás může.