Je to tak komický, přitom je to k pláči.
Hodně lidí tady jsou jen pouhý hráči.
Za tvými zády hrají divný divadlo.
A jen se nedíváš, hned bodnou do tě žihadlo.
Pak mám vstát a jít hájit svoji čest?
Né já na tohle nedělám, je to zase jenom lest.
Já moc dobře vím, co v sobě sama skrývám.
V co věřím, a když ne, tak smutná taky bývám.
I já jsem hráč, však nikdy né sráč.
Já nekopu do člověka, co na zemi leží
podám mu ruku a řeknu, ať věří.
Lidé mi říkají svá zvláštní tajemství,
každý si žijeme ve svém vlastním království.
Někdo se v těch prostorách sám sobě ztratí.
A svůj šťastný život tím nevědomky krátí.
Já řeknu, jen braň to svoje vlastní bytí,
ale nezapomínej, že i mimo komnaty je krásné žití.
Najednou sebe uvrhneš, do hradebních žaláří,
ztratíš klíč, všude chlad, ticho a příšeří.
Nikde není nikoho, kdo by tě dostal pryč,
nikdo, kdo by našel ten klíč.
Chceš utýct ze svý prázdný komnaty
a nevíš kudy, jak a proč ti byly šťastný chvíle odňaty.
Jsi TY tím žalářníkem, co uvěznil tě v sobě.
Jen ty máš klíček, jenž otevře každé dveře v každé době.
mb