SEN O ZLU 12. 8. 2014

Procházím se městem. Na jeho kraji je krásná hráz a za hrází les. V lese se
ukrývají malé domečky. Cítím se šťastná. Natáhnu ruce, rozeběhnu se a párkrát s nimi
máchnu do prázdna. Najednou se vznesu a lítám. O bože já lítám, říkám si a
využívám svých schopností, o které jsem myslela, že jsem přišla tím, jak dospívám a tím se vzdaluji od hranice dětství. Prolétnu se nad hrází, ale dál za město se neodvážím,
to už by byl jiný příběh. Dosedám zpátky a vydám se zase přes hráz zpět k městu. Jsem
sama, hledám svojí mamku a svýho manžela. Začínám být nazlobená a nechápu, proč
dny v krásným městě trávím sama, a proč on mi není nablízku. Všímám si
mého jediného společníka, je jím malé zlo. Pozoruje mě a hlídá. Čím víc jsem
nazlobená, tím je mi blíž. Vím o něm. Snažím se mu ukrývat do různých hospůdek s točitými schody, na kterých jsou rozmístěny stoly a židličky a na nichž se popíjelo víno a dívalo se do ulice. Ale číhá na mě nahoře na střechách domů. Najednou uvidím svého muže i svojí mamku, jsou spolu něco nakupují, zatímco já
v hlavě dusím zlobu. Jdu za ním a říkám, pojď se mnou, buď se mnou, ale
prý nemůže. Musí čekat na mojí mámu. Odcházím zklamaná a nazlobená ještě víc.
On se za mnou dívá a přemýšlí, zda opustit věci, které hlídá, než přijde matka
jeho ženy nebo jít za svojí ženou, aby nebyla smutná. Zatímco přemýšlí, já se
vzdaluji, pořád se otáčím a doufám, že si zvolí mě. Dívám se po střechách, zlo
sílí. Je ho víc. Nevěděla jsem, že je všude kolem. Sedí různě rozmístěné na střechách po celé ulici, ne-li po celém městě.  Jsou to bytosti dívající se do lidí. Všichni jsou tmaví, nejsou to ani lidé ani zvířata. Čekají, kdo z nich je nakrmí
zlostí a zlobou a pak se na něj snesou a z davu lidí ho vezmou a odnesou
někam do neznáma. V tuto chvíli ale já už vím, že umím létat. Když se začnu vznášet a chci se rozletět
vysoko v domnění, že tak uniknu zlu, uslyším hlas, jak mě volá. Ano je
to můj muž, podívám se na něj a uvědomím si, že tím, že bych se vzdálila od něj,
přiblížila bych se nevědomky zlu. Znovu dosednu na zem. V tom se ale
přiřítí jeden z nich a chce mě, chce moji naštvanost a hněv. Ale už se
nebojím, vím, že tu mám oporu, přítele, který mi dodal odvahu. Pamatuji si, jak mě to
zlo to velké zlo, drží za nohy a snaží se mě stáhnou k sobě, ale slyším se,
jak říkám větu, kdy poslední slovo zakřičím: "Mou zbraní je mi LÁSKA!" přičemž
se mi rozžhaví dlaně i chodidla, která spálí zlo, jež mě provázelo městem.
Náhle třesk, vše utichlo a já procitla. Je nový den a venku kokrhá sousedův
kohout.