Opouštím kraj Vysočina. Nasedám do auta a vydávám se na rozkodrcanou
dálnici D1, ve směru hlavní město Praha. Zúžené pruhy a kamiony valící se jeden
vedle druhého. Na každém kousku omezení. Omezení rychlosti, omezení
v mozku řidičů, omezení na tabulích. Zpomalte a přizpůsobte rychlost, volají
na mě písmenka z elektronických tabulí. Muzika vykotlená na maximum a
řidič Ťukající si na čelo. Co je tohle za debila, pomyslím si a šlápnu na plyn.
Po téměř dvou hodinách jízdy konečně, Vyžlovka. Nazouvám si boty,
které jsem si za jízdy sundala a už mě vítá kudrnatý chlapík s úsměvem.
Jmenuje se Oleg, Oleg Homola. Človíček, se kterým jsem měla tu čest, a
který mě zaujal svým psaním a smyslem pro humor. Teď je to můj přítel, který
mi pomáhá. Psychicky mě podporuje, Jeho cenné rady slýchávám často, naposledy
včera, po cestě z pražské kavárny Iluze: Markéto, byla jste skvělá, ale
dejte si bacha na to a to a to .... a ten přednes tý básničky, no to byla hrůza.
Tak to je můj Oleg, vždy připraven mě pochválit, ale i jemně upozornit na
nedostatky ( tím jemně, myslím, třeba : Vyserte se na pomlky, to nikoho
nezajímá... ).
Bereme apec a jedeme na nábřeží řeky Vltavy, kde dáváme veřejnou
zkoušku. Do buřinky naházím pár desítek korun, třeba to někoho nakopne
k přispění chudým muzikantům. Ale nenakoplo. Spíš celou dobu čekám, že
místo přispění, někdo poběží a buřinku s mými korunami ukradne. Nestalo
se, balíme kytary a jdeme do ILUZE.
Malá působivá kavárna přijala tolik energie, kolik jsme jí ten večer
dali. A že jí bylo mnoho, mohou potvrdit myslím, všichni přítomní. Vítá mě
pořadatel Dušan Spáčil a od stolu pro muzikanty vyhazujeme pro mě, v tu
chvíli ještě téměř neznámou ženu.
Tou ženou je Ave Aburh, která má na kontě již 13 básnických sbírek, a
kdyby jste slyšeli její přednes, padnete na zadek. Takhle se dělá poezie,
nejsou to jen slova vyvěrající z útrob vlastního já. Je to divadlo, je to
cit a emoce, je to umění vyjádřit své
pocity i ostatním. Zapojit je do básně, do toho, co jsme při psaní prožívali.
Lubor Falteisek, tak to je jméno druhého z pořadatelů akce Slova
mají křídla, již šestnáctého literárního večera. Vítá hosty a cvaká foťákem.
Páni pořadatelé mají připravené zvídané otázky a ani já jim neuniknu. Poté mě
vyzvou k přednesu jedné ze svých básniček, ze šuflíku špatné poezie. Víte
co nastalo při dočtení těch mých rýmů? Nic absolutní ticho, které prolomil
Dušan Spáčil slovy: Nó pěkně jste se zapsala. S omluvným gestech, že za
všechno může Oleg a výmluvností, že by je prý moje abstraktní poezie o vesmíru
a lásce, nikoho nezajímala, dosedám zpět na židli.
První, kdo přichází ke slovu po úvodní písni, kterou jsme zahráli
s Víťou Schrekem, je Jaroslav Holoubek se svojí knihou
Veselý hřbitov, ze které nám předčítal úryvky s milostnou tématikou.
Mezi jednotlivými vystupujícími, vystupujeme i my s Víťou a na poslední 4
písničky se přidává Oleg. Měl sice hrát jen 3, ale už to nevydržel, ruce ho
svrběly, a proto se pustil do džemování. Jako poslední, kdož ukončoval tento
nádherný večer plný zajímavých lidí, byl neméně zajímavý Vladimír Poštulka,
jenž nám předčítal z nově vydané knihy Hřbitovní kvítí na smetaně a
obeznamoval nás s prací gurmet-kritik.
Dušan Spáčil: člověk,
který vydal 3 básnické sbírky, 8 publicistických knih. Reportér působící pro MF
Plus, MF Dnes, Mladý Svět, Svět v obrazech a jiných časopisech. Absolvent
Fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy, se podílel také na publicistických
titulech Viděno deseti a Záhady 17. listopadu, které z různých úhlů pohledu
mapují události kolem Sametové revoluce.
Lubor Falteisek: Tento editor a novinář
má na kontě několik vydaných knih. Studoval na FAMU dramaturgii a scénáristiku.
Působil jako redaktor v časopisech pro děti nebo jako šéfredaktor časopisu
Ahoj na sobotu. Je autorem knih pro mládež a detektivní prózy.
Eva Hrubá alias Ave Aburh: Umělkyně
performenka a básnířka více než 13 básnických sbírek, kde se převážně zabývá
mezilidskými vztahy, filozofií života a žití.
Jaroslav Holoubek: narodil se na
Vysočině, ale osud ho táhl do Prahy. Spisovatel a především básník, dříve
pracoval jako šéfredaktor v několika časopisech. Vydal více než desítku
básnických sbírek. Nyní působí jako pedagog na Vysoké škole hotelové v Praze.
Vladimír Poštulka: jeden
z nejvýznamnějších textařů české populární hudby. Texty psal především pro
Martu Kubišovou a Helenu Vondráčkovou, ale i pro interprety jako jsou Marie
Rottrová, Pavel Bobek, Naďa Urbánková a další. Napsal několik divadelních her i
filmových scénářů. Od roku 1991 se věnuje i kulinářské publicistice a mnohému
dalšímu. Můžeme ho znát i jako gurmet-kritika.
autor : Markéta Báťová