Stála na širokém chodníku na Avenida Atlantica s kytarou a vlastnoručně napsanou cedulí. "Zazpívejme si spolu." Hrát začala sama. Pak přišel nějaký opilec a další stařenka a dali se s ní do zpěvu. Za chvíli už zpíval menší dav, další menší dav dělal obecenstvo a po každém kousku zatleskal.
"Proč to děláte?" zeptal jsem se mezi jednou a druhou písničkou.
"Abych nezůstávala sama," řekla. "Vedu velice osamělý život, jako skoro všichni staří lidé."
Kéž by všichni uměli takhle vyřešit své problémy.
Paulo Coelho - Jako řeka, jež plyne