Je zvláštní být v davu, kde se lidé radují a jako jediná plakat.
Náhle se zjeví svět ve zcela jiné dimenzi. Jako bych byla
pozorovatelem této neznámé situace. Jako bych se na sebe dívala odněkud
z dálky. Sama jsem si najednou svým loutkařem. Držím se za provázky a
nechávám sama sebou manipulovat. Tělo mé jen stojí a pláče. I ty se raduješ,
jsi ve splynutí s davem, nevnímaje jediného člověka, který tam je sám,
ruce podél těla, vzpřímený, leč s pohledem plným slz. Proč taky, je to jen
jediné tělo vymykající se této situaci. Proč mu věnovat pozornost, když kolem
se všichni ostatní smějí a radují? Není důvodu, není pochopení, není soucitu.
Jsi jiný, jsi sám.
A odkudsi jsem uslyšela ten hlas. Stále ukována k zemi, ona se
začala sama otáčet i všichni s ní, jen já na stejném místě. Ten hlas
vedoucí odnikud mi ukázal horu, vysokou jako moji neschopnost. Tak vysokou, že
se její vrcholek ukrýval v mracích. Vylez na tu horu, vylez a pochopíš.
Slzy už přestaly téct, naplňoval mě pocit té náhlosti, se kterou se mi do duše
vrýval hlas, hlas, hlas říkající pojď, nestůj tam a uchop osud trochu. Vnímám
své nohy, dříve ukované k zemi, jak se rozcházejí vidě tu horu, vidě tu
nebeskou horu s vrcholem v oblacích. Slzy se proměnily
v odhodlání a odhodlání se změnilo v čin. Už se nebojím zklamání.
Vede mě hlas. Nevidím konce té hory, snad ani žádný nemá. Ale chci to vědět,
chci znát, zda ten vrchol skály neschopnosti pokořím. Nejsi tu ani ty, ani
nikdo jiný. Jsem tu sama, drápající se po skalách, strachem bez sebe, že když
spadnu, už se nikdy nezvednu, že umřu a nikdo mi nepomůže. Ale je to můj osud,
můj život, moje smrt. Jsem to jen já sama, bránící něčemu většímu, tomu, po čem
toužím, strachem ze zklamání a pádu. A když se budu bát a zůstanu stát před
touhle horou, nikdy se nedostanu za ní. Nepoznám krajiny, které se za horou
neschopnosti rozléhají. Musím ji pokořit. Když spadnu, spadnu při zdolávání
něčeho vyššího, než jsem já sama. Ne nemám strach, už ne. Nemaje žádného
záchytného bodu, škrábu se na první vyvýšeninu. Pohlédla jsem vzhůru a hora
snad byla menší? Nebo se mi to jen zdálo? Z dálky vypadala tak vysoká, snad
jen klam, iluze? Všechno mám ve své moci, jen se rozhlédni, není nikde
překážek, jen těch, které si stavíš do cesty.
.............
Kdesi tam daleko, hledám se.
Volám své jméno v zákulisí.
Němá odezva i němě zně.
Otázky nechtě-chtě?
Nechtě i chtě, je k uvážení.
Je to či není, možné lidské obnažení?