Kdysi ráno ...

Cítím se jak v nějakým prapodivným snu,
nevím, zda v noci jsem nebo už jsem v dnu.
Motáme se zvláštně v nějaké kruhy,
jeden skončí a hned je tu druhý.
Jsem ženou v ženě a žena v lůně matky,
s jejím tělem spojuje mě, vše je tak vratký.
Z tisíců kruhů, ty naše se spojují,
vzniká jeden, hned za ním další rotují.
Nežádám a city dávám na potkání,
jsme láskou věčnou a jemností protkaní.
Je to tak zvláštní, když probouzím se v noci.
Je tiše, lidé spí, všichni jsou náhle krotcí.
I z největšího blázna se náhle čistá duše rodí,
pak když je klid, vesmír střádá a další kruhy plodí.
Koho proplete a koho nechá stranou.
Koho si zamiluje a čí duši nechá za branou.
Pro někoho ránem končí život křehký.
Umře, země ho vezme za svou a všechny těžkosti budou zase lehký.
mb