Mám pocit, že už jsem vyprázdnila všechna slova ze své hlubiny.
pozvedla jsem je do dlaní a vynořila z vody. Nechala je plout si na
hladině a nakonec je nechat unést někam do dálky, kde už to neznám, kde mi
nepatří.
Jsem stvořitel svých myšlenek, ale když je vypustím, už nejsou jen mé.
jsou všech, kteří do nich nahlédnou a dál je pak mohou přetvářet a vyvíjet i
ničit.
Nikdy nebudu majitelem ničeho, co jsem stvořila, nemohu pak tedy nic
vlastnit a ani nechci, snad jen vyprázdnit hlubiny, stále se zaplňující, jako
potok, který nestojí, ale pořád protéká, a kdyby byl zastaven, pak přetekly by
vody přes břehy a vykotlaná koryta, pro která byla voda určena. Zaplavila by
vše, i to, co bylo pevně připoutáno svými kořeny.
Někdy se snažím ta slova najít, jakoby se snad dala objevit, ale
skrývají se, unikají mi, a když je opustím a všechno to co chci, pak začnou se
sama vynořovat a plynout, tak jak samy potřebují.
Nejsem tedy ani stvořitelem daných slov, je to něco uvnitř, co se
ukáže jen, když samo chce. Při zapojení přespřílišné mysli, se zase skryjí a
nedovolí, aby je mysl objevila.
Jsou hravé stejně jako děti, které potřebují volnost ke svému rozvoji
a následovného odplynutí vlastní hladinou, buď klidnou nebo rozčeřenou.
Vše je tak svobodné a tak se i chová, tak se rodí, plyne i nás opouští.
mb