NEBE
"Některé věci na tomto světě jsou NEPOZNANÉ, ale některé jsou
NEPOZNATELNÉ,"
pravil Mistr.
Žák chvíli přemýšlel a potom se zeptal:
"Dobře, ale co je to tedy NEBE?"
Mistr rozuměl. Věděl, kam tím žák míří. Stejnou otázku položil kdysi i on svému
učiteli. A tak neřekl nic konkrétního, ale začal se ptát a
vyzývat žáka, krůček po krůčku ho posunoval k zataženému
závěsu vlastního nevědomí, za nímž byla modrá obloha NEBE
schovaná, ukrytá před vnitřním zrakem nepoznaného.
A žák pozorně poslouchal a potom se začal ptát sám a pokládal Mistrovi otázky.
"Správně, chlapče, jsi na dobré cestě. Už dříve jsem si povšimnul, že patříš mezi
málo těch, kteří se chtějí naučit pokládat otázky, protože
pouze na správně položený dotaz můžeš najít odpověď."
A tak žák poodkryl část
svého nevědomí, jako by to byl těžký silný závěs na okně,
za kterým bylo NEBE celou tu dobu ukryté, a on ho dnes poprvé
spatřil. Proto pokládal další a další otázky a s každou
novou odpovědí poodhrnoval těžký závěs, aby viděl více
průzračné nekonečnosti NEBE. Mluvili dlouho. Z vymezené
hodiny bylo nakonec celé odpoledne. Soumrak pozvolna pohltil
místnost a žák se stále ptal a Mistr odpovídal, a když se pokoj
ponořil do úplné tmy nadcházející noci, byl už závěs zcela
odtažený a tu žák vydechnul:
"Už vím, co je to NEBE. Bože, je tak krásné. Děkuji, Mistře!"
"Ne, mě děkovat nemusíš. Poděkuj sám sobě, protože jenom ty sám jsi našel
schopnost, jak ho v sobě objevit."
"Ale jak je to možné, Mistře? Vždyť NEBE tady bylo odjakživa, chodil jsem pod jeho
modrou oblohou každý den. Jak to, že jsem ho neviděl?"
A Mistr řekl - "Ano, ale dívat se nestačí."
Žák porozuměl. - "Byl jsem do dnešního dne slepý. Díval jsem se, ale neviděl.
Poslouchal, ale neslyšel. Cítil, ale nevnímal." Tehdy žák
konečně pochopil.
NEBE je krásné a můžeme jeho oslnivou čistotu poznat, pokud sami chceme.
"Už vím, co jsou to věci POZNATELNÉ," řekl žák. "Chodíme kolem nich každý
den, ale záleží pouze na nás, jestli zvedneme hlavu a objevíme
jejich skutečnou podstatu sami v sobě." - "Dobře, ale co
jsou to potom věci NEPOZNATELNÉ?"
"Nechtěj to vědět," odvětil Mistr a jeho oči potemněly
Ale žák naléhal. Chtěl znát odpověď i na tuto otázku. A tak Mistr promluvil, ale jeho
hlas zněl nyní jinak.
"Víš, někdy do mojí hlavy vstupují vize. Nevím odkud a nevím proč. Vidím ve snu
události, které se na této zemi teprve stanou. Vzpomínáš na
zemětřesení z nedávné doby, které zvedlo vlnu tsunami, a
ta pak srovnala část Japonska se zemí?"
Žák přikývnul. Mistrův hlas zněl podivně dutě.
"Měsíc předtím jsem měl vizi. Viděl jsem města v troskách, zbořené domy,
strhnuté mosty a zemi v sutinách. Tisíce mrtvých v ulicích.
Myslel jsem, že nastala třetí světová válka. A o měsíc
později jsem seděl ve svém pokoji a na obrazovce televize sledoval
satelitní snímky z neštěstí v Japonsku. A ty záběry
byly totožné s vidinami, které vstoupily do mojí hlavy té
strašné noci, kdy jsem myslel, že začala válka. Bylo to tak
drastické, že jsem zpočátku nepomyslel na zásah přírodní
moci."
Na chvíli se odmlčel a otřel obličej kapesníkem.
"Ale teď už to vím," pokračoval. "Příroda se nám musí pomstít, za naši
netoleranci, bezstarostnost, lehkovážnost a bezohlednost, za to,
jak špatně s ní nakládáme. Bude to krutá pomsta. Taková,
jakou si zasloužíme. A tohle je teprve začátek."
Žák mlčel. Nebyl schopen slova. V místnosti bylo ticho. Mistr k němu upřel svůj
zrak. Jeho oči se ve tmě leskly. Zašeptal:
"Proč jsem to musel vidět právě já? Proč zrovna já? A teď mi řekni, co s tím
mám dělat? Nemohu to nijak ovlivnit, nemohu to zastavit, i když
přesně vím, co se zanedlouho stane."
Mluvil velmi potichu, jeho hlas přicházel jakoby z velké dálky.
"A viděl jsem ještě víc..."
Byla tma, ale Mistrovy oči se leskly. Najednou ho žák nepoznával.
"Obrovský ničivý meteorit, blížící se na naši planetu. Můžeme se jen modlit,
aby jeho dopad byl situován na hranici mezi Čínou a Mongolskem.
Pokud dopadne na území Evropy, už nám nebude pomoci."
Ticho v místnosti bylo ohlušující.
"A teď mi řekni, co mám podle tebe dělat?"
Žák pozvednul hlavu. Mistrova bílá tvář svítila ve tmě.
"Myslím, že bychom se mohli zeptat NEBE. Noc je dnes krásná."
Vzal Mistra za ruku a sestoupili dolů k řece. Usedli na starý ztrouchnivělý kmen
u břehu. Nad nimi zářilo NEBE plné hvězd. Cítili vůni vody a
odcházejícího léta. Řeka odrážela větve stromů a jejich
nehybných obličejů.
Nemluvili. Ale někde ve vzduchu visela ta věta, vytesaná v jejich myslích -
"Některé věci na tomto světě jsou NEPOZNANÉ, ale některé jsou NEPOZNATELNÉ."
TOMAX