Otevírám oči a každé ráno je jiné. Jiné podle toho, co se mi
v životě mého snění stalo. Každou noc se mi dějí události, příběhy. Já se
pak probudím a první co vidím, je bílý strop a stěny. Snad bíle oděny jsou, aby
tak daly možnost nových bílých začátků, které si během dne mohu vymalovat nebo
si dají barvu samy.
a já se je snažila osvobodit. A jak jsem se tak k tobě přibližovala a
dýchala ti na krk, přiblížily se i naše rty. Tu energii cítím ještě teď.
Dál hledím na bílý strop se žárovkou, která ještě nedostala okrasný
kabátek. Miluješ-li ty mě, proč si city necháváš pro sebe. Snad máme strach, že
tím odhalíme sami sebe víc, než chceme?
Jakoby jsme se snad ukrývali někde uvnitř sebe, chránili své já, své
city tím, že je neukážeme? Co tím ochráníme? Snad své pocity? Hloupost.
Domněnky. Otevři své srdce a já ti otevřu to své. Řekni, že mě miluješ a já se
usměju a obejmu tě. Řekni, že ke mně nic necítíš a já se osvobodím
z domněnek. Nemohu nic ztratit.
Bílé stěny na mě vykřikují nerozpoznatelná slova. Co mám dělat, ty
strope? Ty bílá stěno, na kterou koukám každé ráno. Mám ti vykřičet, že mé
srdce pro tebe netluče, ale volá tě? Že jsi mojí součástí víc, než si dokážu
připustit? Že jsi má bílá stěna, na kterou maluji své obrázky, aniž bys byl
přímou součástí? Mám ti snad říct, že žiješ v mé hlavě, která mi v noci
šeptá příběhy? Příběhy o lásce, která ani není? O polibcích, jež na mé bílé
stropy vrhají temný stín? Jsi snad mým stínem, který zmizí jen, když je
neprůhledná tma? Protože i když je tma, venku svítí lampy a ty se v nich odrážíš
jako měsíc na hladině v mlze. Pořád tu jsi, nikam neodcházíš. Jen tě někdy
cítím víc, než skutečnost. To tys má bílá stěna, na kterou si každé ráno maluji
barvami. Dnes jsi modrý. Hladino má, utopím se v tobě a už nikdy nebudu
žít v jiné barvě. Jenže tohle já si nikdy nedovolím. Nepustím své city
ven, protože si je chráním. Ano, domněle si je chráním, i když výsledek již
znám. Dopadla jsem na dno tvého oceánu, kde už modrá není modrá, ale temně
neprostupná. Nebo to snad ještě není dno? Ptám se, protože není od čeho se
odrazit. Stále padám. Nepláču a ani se neusmívám. Křičím však, zmiz z mého
srdce. Jedním dechem však silněji volám. Neopouštěj mě a zůstaň v mém životě
napořád!
mb