Jsem prázdná láhev od piva. Vycucl jsi mě do poslední kapky. Už nemám pěnu, co se tlačí na povrch. Ani sladkohořkou chuť, co se ti rozplyne na jazyku. Zbyl jen skleněný obal s etiketou, na které je napsáno, až do
dna. Postavil jsi mě mezi ostatní prázdné láhve, ale novou už neotevíráš. Měl jsi jich dost.
Jsi opilý a sytý. Teď dlouhou dobu budeš jen spát. A až se probudíš,
bude ti špatně, špatně ze všech těch lahví, co jsi za poslední dobu vypil.
Několik jsi jich vypil, některé rozbil, v některých zbylo pár kapek. Snad
čekají, až je vezmeš do svých rukou, jako tomu bylo, když byly plné a znovu
přiložíš ke rtům, která nasávala s láskou chuť a vůni každé z nich. Ale
to se už nestane. Už ti nemají co nabídnout, jsou prázdné. Jako já. Jsem jedna
z nich. Prázdná láhev, která taky kdysi čekala na tvé rty a ruce. Jenže
pak vyschla poslední má kapka a já věděla, že už není naděje, že dál čekat, je
jen pouhá marnost. Ano, pak jsi mě do svých rukou uchopil ještě jednou.
Pamatuji si to zcela přesně. Přišel jsi do komory, já tam stála s ostatními
lahvemi. Usmívala jsem se snad z posledních sil, ale málem jsi mě přehlédnul.
Byla tam spousta jiných prázdných lahví od piva. Vzal jsi mě skoro jako
poslední, ruce už nehřály, byly studené jako led, který pokryl listopadovou
krajinu. Chtěl jsi mě dát mezi ty ostatní odložené vratné lahve, ale já nechci.
Nejsem jedna z nich, jsem přeci jiná, něčím výjimečná. Vyklouzla jsem ti z ruky
a roztříštila jsem se o tvrdou podlahu. Ano, sama a dobrovolně. Nechtěla jsem, abys
mě vhodil do kontejneru nebo vrátil do obchoďáku, kde mě vloží mezi ostatní
různě tvarované lahve. Až mě vhodí do rozžhavené lázně, kde se roztaju a splynu
s ostatními v jednu hmotu a už nikdy nebudu existovat. Sám víš, že
nesnáším teplo, ale chlad sedmého schodu. Zaklel jsi. Tvá poslední slova co si
pamatuji, byla do prdele.
mb