Jdu si pěší zónou svýho života,
na krajích u stolů sedí si porota.
Pozoruje každý moje našlápnutí
pozoruje a čeká na upadnutí.
Ono to ani upadnutí bejt nemusí,
ono jim stačí, když škobrtnutí zakusím.
Pak jak mlsný jazyky otevřou svý tlamy.
Uvrhnou tě pod vlastní divný stavy.
Pak radši vůbec ani viděn být nechceš.
Máš pocit, že se ve všech věcech pleteš.
Přitom na nikom jiným nezáleží.
Jen na tom mít svoji duši svěží.
Proč by se mě mělo dotýkat neosobní nařčení,
tyhlety všechny věci každýho z nás někam člení.
Každýho z nás dělá naše vnitřní já jiným,
tak nevím jestli čuměj oni neb já tak blbě civím.
Že do huby si berou vždycky, jen ty co ti záviděj,
a za svý hloupý řeči prej se vůbec nestyděj.
Rozkrádaj ti vlastní nitro svým pitevním způsobem,
pozastavuju se nad myšlením i jejich cizím důvodem.
Někdy se mě dotkne, když slyším, co nechci.
Vždyť k životu výtky patřej přeci.
Ale je divný, jak každej nejvíc rozumí žití toho druhýho
a přitom ve svým vlastním světě sám sobě dělá cizího.
mb