Nechci být pevně ukotvená k zemi,
chci poznat vůni a něhu té nezkrotné ženy.
Tou ženou jsi ty, má matičko země,
dokážeš čarovat, pak stojím tu němě.
Vezmi mě za ruku a doveď mě tam,
kde slunce se prolíná jak optický klam.
Do pouště doveď kroky mé toulavé,
dej poznat hrdlu, jak může být vyprahlé,
ať znovu pocítí, že voda je dar,
že ta jediná dokáže zahnat z žízně žal.
Nad hlavou nech mi pár kormoránů létat,
dají mi znamení, že poušť není konec světa.
Že v dálce rozkvétají nádherné kraje,
v nich jablko na zahradě tvojí teď zraje.
Kousnu si do něj, až budu mít hlad,
do větví zalezu, když přijde chlad.
Pod ním se probudím, až přijde ráno.
Matičko Země, tohle vše je mi dáno.
I když neznám tu vyprahlou pustinu,
neznám ani tvou dalekou krajinu,
vidím ty krásy, co dáváš ty nám,
jen není mi známo, proč není ti vráceno
a srdce jak plevel z půdy je ti rván.
mb